Chaos.

Kapitola 22

Je jedna věc o smrti mluvit. Druhá je ji vykonat. Říká se, že lidé, kteří mluví o své smrti velice často, ji ve skutečnosti nikdy nevykonají. Naopak lidé, kteří své myšlenky jakkoliv nesdílí s okolím, ji obvykle vykonají mnohem pravděpodobněji.

Viktor Emil Frankl, rakouský neurolog a psychiatr, byl kvůli svému židovskému původu v období 2.světové války odeslán do koncentračního tábora. Přežil. Za pobytu v koncentračních táborech se mu začaly rýsovat hlavní myšlenky logoterapie. Organizoval tajná setkání a přesvědčoval spoluvězně, že budou-li mít pro co žít, přežijí.

Nalezneme-li tedy smysl našeho života a vydáme se neústupně za ním, dosáhneme ho. Když ale smysl života ztratíme, navzdory tomu, že jsme fyzicky v pořádku, podlehneme smrti. Příjmeme-li fakt, že jsme pouhé loutky, zvířata, energie společnosti, běžíme vstříc smrti. A já mám pocit, že jsem svůj smysl života ztratil. Podvědomě vím, že ve mně stále tkví, ale stejně tak si jsem vědom svého strachu. Strachu z neúspěchu, nepochopení, samoty..

Bojím se hloupostí, jako neúspěchu při písemné práci, stejně tak se bojím celkového neúspěchu v tom, po čem stále alespoň trochu toužím. Největší strach mám však z nepochopení a samoty. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže znovu objevit smysl mého života.

Lidské potřeby dělíme na nižší a vyšší. K nižším patří především potřeby biologické, jako je hlad, žízeň či odpočinek nebo například potřeba bezpečí. Nejdříve vykonáváme právě naše nižší potřeby. Teprve poté přicházejí na řadu ty vyšší.Potřeba pochopení, lásky, seberealizace..

Především bych ale dodal potřebu přijmout sám sebe. Bez splnění tohoto bodu nejsme schopni pokračovat. A opět, já stojím na místě bez žádného kroku vpřed.

Mou největší slabinou je mé tělo, jeho tvar, objem, ale také myšlenky. Ačkoliv vím, že mnoho z mých myšlenek je opravdu hloupých a snažím se jim zabránit, selhávám.

Přestože vím, že má smrt by nikomu neulehčila život, nevědomky pokračuju v nalhávání si, že mým odchodem bych přilepšil takové spouště lidí. Jsem stupidní.

Mnozí z nás jsou šťastní, zároveň však mnozí z nás chtějí odejít, takže raději ničíme druhé a nazýváme to láskou.

Všechny naše stavy úzkosti jsou vyvolány především prostředím, ve kterém žijeme a lidmi, kterými jsme, ať už rádi či neradi, obklopeni. Nebylo tomu ani šest měsíců, kdy jsem seděl na chladné podlaze koupelny a pohyboval se na nesmírně tenké niti rozhodující mezi životem a smrtí. A na slova všech, kteří nevěřili mým slovům o smrti, jsem se z nevysvětlitelného důvodu rozhodl pro život. Asi jen moc mluvím.

///
Co na tento výtvor říkáte? Kapitola je sama o sobě velmi krátká, ale přesto má v této knize nějaký význam. Kdy zveřejníme další kapitolu?

All the love, K. xx