Chaos.

Kapitola 4

Byla středa a Louis seděl v učebně francouzštiny. Hlásil se při každé otázce a snažil se co nejlépe konverzovat se svojí učitelkou. Na konci hodiny byl pochválen, ostatně jako vždy, a i přes to ho to dokonale ukonějšilo. Bylo pro něj tak nezvyklé být chválen, že se chytil téměř každé příležitosti toho vědomě dosáhnout.

Nyní byl čas na oběd, ale Louis na něj nešel. Ačkoliv hlad měl, při pohledu na své břicho a stehna jej zahnal do ústraní a namísto něj raději vypil půllitrovou láhev čisté vody. Kromě ní pil jen Yorkshire čaj. Sladkými sodami pohrdal.

Následovaly dvě hodiny matematiky, což byly jeho poslední hodiny pro dnešní den a vzhledem k tomu, že neměl žádné další zájmy zahrnující chození mimo jeho střední školu, byl nucen jít domů. Poslední dobou zvažoval o zapsání se do nějakého kurzu cizího jazyku. Španělština a ani ruština se nezdály být špatnou volbou.

Louis se během zbývajících dvou hodin opět snažil. Vždy se snažil zalíbit učitelům a proto již od prvního ročníku pilně pracoval na svých studijních výsledcích. Učitelé ho milovali.

Třebaže někdy nestíhal načrtávat, rýsovat či počítat, což bylo výsledkem jeho posedlostí mít vše přesné a což ho taky řádně štvalo, po skončení hodiny měl vše hotové. Ačkoliv musel chvíli zůstat, aby si ještě mohl zvýraznit nadpisy a taky důležité věci z teorie, měl opravdu vše hotové.

Ve škole se učil, dával pozor a především se snažil. Doma však otevřel sešit jen někdy před písemkou na učivo, se kterým si nebyl úplně jist. Tehdy se mohl učit dlouhé hodiny jen proto, aby byl se vším spokojený. Takhle to bylo především u biologie a dějepisu. Tyto dva předměty měl rád nejméně.

Loudal se chodbami školy, čímž zabíjel čas. Nechtěl jít domů. Chytil by se snad jakékoliv příležitosti tento osud alespoň oddálit.

Vytáhl telefon, na kterém ihned najel na kalendář, kde měl zaznamenané všechny nadcházející písemky, zkoušky a události. Přehrál si v hlavě celý dnešní školní den a byl rád, když zjistil, že si nic do kalendáře nezapomněl zapsat.

Nemohl si ale také nevšimnout pár zpráv, které mu Harry od včerejšího večera poslal. Ani jednu jedinou si nezobrazil. Měl ho v hlavě když šel spát a i tehdy, když vstal. Určitě přemýšlel nad jeho krásnou tváří a uklidňujícím hlasem i ve snu, který si ale naštěstí nepamatoval.

Po přezutí a úklidu svých učebnic se ještě pomaleji vydal k východu školy. Při myšlence návratu domů se mu chtělo plakat. Nechtěl zase trpět. Copak bylo moc žádat o klid? Copak bylo moc žádat o něco skvělého?

Přímo naproti vchodu do školy stál Harry a Louis přemýšlel, zda se otočit a rychle utéct, nebo mu čelit. Vzhledem k tomu, že muž vchod školy propaloval pohledem už dlouhé dvě hodiny a hned, co jeho oči spočinuly na těch krásných modrých, nehodlal odejít, chlapec vyloučil první variantu a nejistě vykročil k němu.

Nyní se opravdu cítil trapně za své chování vůči němu. Nevěděl, co čekat. Věděl, že mu muž neublíží, ale nevědomost ho nutila jít příliš pomalu a ustrašeně, že se muž sám po chvíli rozešel k němu.

,,Dej mi šanci." řekl kudrnatý muž hned, co byl v dostatečné vzdalenosti mezi ním a jeho chlapcem.
Louisovi se rozšířily oči, žaludek stáhl a tak trochu v úžasu vzhlížel k Harrymu.

,,Ahoj Harry."

,,Neříkej ahoj, pokud se nechystáš pokračovat." Jeho oči v sobě nesly něco, co chlapec nedokázal rozeznat. Neřekl by, že to byl smutek nebo snad zoufalství, ale něco tomu hodně blízkého.

,,Chystám."