Chaos.

Kapitola 21

Louis

Přestože jsem vstal opravdu brzy, a tudíž měl dostatek času na přípravu do školy, školu jsem dnes vynechal. Hlava mě třeštila z včerejšího neutichajícího pláče a celkově má nálada byla pod psa.

Převaloval jsem se mezi všemi mými přikrývkami na mé skromné posteli s myšlenkami u předcházejících dní. Především toho včerejšího. Nechtěl jsem žít, pokud můj život ztěžoval životy ostatních.

Jaký má tohle celé vůbec smysl? Celý náš studijní život jsme nuceni dosahovat nejlepších výsledků, jsme nuceni být lepší, než předchozí generace ale být stejní jako všichni naši vrstevníci. Jsme testováni jako laboratorní krysy při výzkumu nového léku. Jsme nuceni být stejní. Později, poté, co složíme zkoušky a dokončíme univerzitu, jsme odkázáni na vlastní pěst ve společnosti. Ačkoliv bychom řekli, že jsme konečně osvobozeni od nedostatku práv a striktních pravidel, jsme odkázáni na doposud nová pravidla připadající zvenčí. Celé naše životy se ženeme za čísly, která nepředstavitelnou rychlostí ovládly naše dny. Celé naše žití se ženeme za představou dokonalého života, avšak neuvědomujeme si, jak moc naši planetu, jenž nám právě život na Zemi poskytuje, ničíme. Pokusíme-li se vzít něco, co nám planeta poskytuje, jsme potrestáni, neřídíme-li se pravidly, jsme potrestáni. Stali jsme se mistry v zabíjení, co kdybychom se nyní stali mistry v radosti ze života?

Ani jsem si neuvědomil, kdy horké slzy začaly stékat dolů mou ledovou tváří.

(1 nová zpráva)

Harry: Dobré ráno, broučku ❤. Můžu si dnes ukradnout kousek tvé přítomnosti?

Harry Styles. Muž, jež dodává světlo mým dnům. Zní to jako klišé. Co když je ale vše, co děláme, vše, co prožíváme, prosté klišé a už nejsme téměř schopni jej rozeznat od zbytku? Jméno, díky němuž se mi ihned vybavil obraz jeho zmatené tváře, když jsem včera vystupoval z jeho auta. Vzlykl jsem a víc slz si proráželo cestičky po mé tváři. Dlaněmi jsem se je snažil zastavit.

Louis: Zdravím Vás, Harry Stylesi. Byl bych poctěn, avšak na dnešní den mám již plány a opravdu nevím, zda by se v mém harmonogramu našel byť jen kousíček místa pro Vás..

Lhal jsem, tak příšerně moc jsem lhal, ale nemohl jsem jinak. Tolik mě mrzelo mé chování vůči jeho osobě.

Harry: Ani pár minut? Hodinu?

Louis: Omlouvám se Harry..

Harry: Způsobil jsem ti problémy?

Louis: Nezpůsobil.

Harry: Nezní to moc přesvědčivě.

Louis: Je to ale pravda.

Tentokrát jsem nelhal. Nemohl jsem vinit Harryho za mou nezodpovědnost. Dělal jen to nejlepší, co mohl.

Harry: V kolik končíš?

Louis: Napsal jsem ti, že dnes nemám čas.

Harry: V kolik končíš, Louisi?

Louis: Určitě to víš. Proč se tedy ptáš? Opakuji ale, že dnes nemám čas..

Harry: Odvést domů tě snad můžu.

Louis: Nemůžeš.. nejsem totiž ve škole. Jsem doma.

Harry: Nyní mi nezkoušej tvrdit, že je vše v pořádku, Lou..

Louis: Jsem v pořádku.

Osudová chyba. Můj telefon začal zvonit. Protože mi však slzy znemožňovaly vidění a v krku jsem měl knedlík, odmítl jsem. Nebyl jsem schopný mluvit.

Harry: Lousi! Proč jsi právě odmítl můj hovor?

Louis: Omlouvám se..

Harry: Za chvíli jsem u tebe.

Trvalo opravdu jen chvíli a já roztřeseně scházel schody dolů. Matka nebyla doma a já tak nemusel mít strach z jejích slov či činů. Přesto jsem se však bál, protože jsem nevěděl, co můžu očekávat od muže za dveřmi.

Hned, co jsem otevřel, jsem se zhroutil do jeho náruče. Nemohl jsem dýchat, avšak cítil jsem úlevu - jakoby z mých zad právě spadlo stokilové závaží. Silný stisk vypracovaných paží pevně objímal mé třesoucí se tělo a já tiše mumlal nesrozumitelná slova.

,,Lou, Lou, notak zlatíčko.. prosím neplač. Lásko." kolébal mým tělem v utěšujícím gestu ze strany na stranu.

Zatlačil mě dovnitř domu snad jakoby tušil, že nás pozorují zvědavé oči sousedů, zvedl mou hlavu z ohbí jeho krku tak, aby krásně viděl na mou rudou, opuchlou tvář smáčenou slzami a jediné, co jsem si v tu chvíli přál bylo, abych se propadl hluboko pod zemský povrch. Tolik jsem se styděl. Ačkoliv slzy nejsou důkazem slabosti, styděl jsem se. Nechtěl jsem, aby mě kdy viděl v téhle situaci. V jeho objetí jsem se však cítil nepředstavitelně dobře a přestože byl jeho pohled natolik intenzivní, že jsem cítil pomalu, ale jistě vypalující se díry na mém obličeji, musím říct, že i on měl něco do sebe a já se pod jeho vlivem neočekávatelně začal uklidňovat.

,,Výborně, maličký." vlídně se usmál a věnoval polibek na mé čelo. Rty na místě chvíli setrval a já zavřel oči a vdechoval jeho omamnou vůni. ,,Výborně, skvěle.. jsi velice statečný.."

Vyzvedl si mě do náruče a bez problémů, bez sebemenšího zaváhání, vyšel schody. Přibližně jsem mu naznačil místo mého pokoje, do něhož jsme se v průběhu několika malá následujících vteřin dostali. Byl jsem uložen do teplých přikrývek, avšak mé tělo na chvíli ovanul chlad po vzdálení našich těl.

Jeho silné tělo se opět přitisklo k tomu mému. Velké, mozolovité dlaně v utěšujícím gestu přejížděly po mých zádech a přesně v tuto chvíli mou hlavou neproudila jediná špatná myšlenka. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla jeho přítomnost. Nevěřil bych, že tělesné teplo vaší milované osoby dokáže zabránit všem zlým věcem ve vašem okolí.

Možná, jen možná, se přece jen celý vesmír změní jen proto, aby byl jeden chlapec šťastný.

///
Ahoj, vítám vás u nové kapitoly, která tentokrát vychází po poměrně dlouhé době.  Vyskytly se však určité problémy. I přes to se však omlouvám.
Doufám, že jste nezapomněli a kapitola se vám alespoň trochu líbila. 😊

All the love as always xx