Chaos.

Kapitola 7

Bylo již půl sedmé, když Louis seděl na kuchyňské lince, přičemž sledoval Harryho připravovat večeři poté, co strávili chvíli ve své těsné blízkosti na jednom křesle.

,,Jsem zvědavý na zítřejší den, protože zítřejší hodiny nejsou vůbec záživné. Navíc máme dvě hodiny suplování. Kdyby byl alespoň nějaký test. Nejspíš to bude můj poslední den Harry, protože si jsem naprosto jistý, že umřu nudou."

Harry miloval situace, kdy se chlapec rozpovídal o obyčejné věci či situaci, stejně jako teď. Musel se pousmát.

,,Tak tím pádem bych si tě měl dnes pořádně užít, viď?" zasmál se Harry a po krátkém zkontrolování chlapce sledujícího každý jeho pohyb, se vrátil zpět k přípravě večeře.

,,Ne! To znamená, že mě musíš zachránit. Přece se mě teď nevzdáš." vyjekl hraně vyčítavě Louis.

,,Nemůžu uvěřit, že mě sám od sebe žádáš o to, abych ti pomohl vynechat školu. Nejspíš jsi unavený, počkej, vyspíš se a ráno tam s radostí opět poběžíš." přidal se Harry s úšklebkem na Louisovu hru.

,,Tss." odvrátil hlavu od Harryho a přemýšlel. Vážně se mu tam nechtělo. Ačkoliv se mohl jevit jako šprt, nebyl posedlý pravidelným chozením do školy. Pokud věděl, že se v hodinách nebude probírat žádná látka, neměl důvod ztrácet čas sezením několik hodin v lavici s pohledem upřeným před sebe.

,,Ale teď vážně. Co se děje Lou?"

,,Prostě neshledávám jakkoliv užitečným sedět netečně v lavici několik hodin."

,,Kdy končíš?"

,,Mám šest hodin, z čehož mám dvě poslední hodiny spomínané suplování. Určitě se učitelé ani nezastaví ve třídě." odfrkl.

,,Co kdybych tě po skončení tvé čtvrté hodiny vyzvedl a strávili bychom spolu den?"

,,Opravdu?" hraně žasl Louis. Přesně tohle byl jeho cíl. Věděl, že ho dosáhne. A Harry věděl, že přesně tohle byl Louisův plán.

Chlapec seskočil a dnes již po několikáté překvapil sám sebe, když zezadu obejmul Harryho kolem pasu a přitulil se k jeho týlu jen za pomoci svých špiček, díky kterým se dostal o několik centimetrů výš, a tudíž získal tu možnosť.

A později toho dne, již v domě, který ze zvyku nazýval domovem, Louis o sobě přemýšlel. O svém chování k Harrymu. Kam se poděla jeho plachost? Sám byl překvapený. Pouze nevěděl, zda příjemně či naopak.

S Harrym se cítil krásně. Dokonce si ani nevšímal svého břicha a stehen, což ho avšak nyní opět donutilo schýlit své myšlenky zpětně k tomu, co vše dnes snědl.

Navzdory tomu, že jídla ve výsledku nebylo moc, to Louis cítil opačně, protože posledních několik dní jedl jen snídaně. Ale necítil se špatně, protože Harrymu v tomhle ohledu věřil. Muž věděl, co dělá, narozdíl od chlapce, který sice také věděl, co je správné, ale v hlavě měl vsugerované jen to své, což byl ten hlavní problém.

A až když ležel v posteli s myšlenkami točícími se pouze a jenom kolem Harryho, mu došlo, že o něm nic neví. Neví, kolik má let, neví, odkud pochází a ani co a kde studoval. Vypadá mladě, ale kde by v tak mladém věku přišel k tolika penězům, aby si mohl dovolit tak drahé auto či tak draze vybavený byt v taktéž velmi drahé části města?

A tady se zrodily Louisovy pochybnosti ohledně kudrnatého mladíka. Co když je to nájemný vrah a on je jeho oběť? Co když je to zloděj? V každém případě, kdo by ovšem Harryho najal ho zabít? Byl si jistý, že takové služby nebyly levné a kdo by za něj utratil tak velkou sumu? V případě, že by byl zloděj, co by po něm chtěl?

A možná, že byl Louis opravdu hodně unavený, což ho vedlo k těmto hloupým myšlenkám. A možná, že Harry byl opravdu zloděj a jediné, co chtěl, byl samotný chlapec.