Chaos.

Kapitola 20

Bylo k neuvěření, jak Louisovi jeden jediný svetr dokázal udělat radost. Ačkoliv měl nových věcí nespočet, přičemž mu přišla přinejmenším úsměvná Harry slova, že věcí koupí jen pár pro chlapcovo pohodlí u něj v bytě, svetr mu udělal největší radost. Kdyby oblečení určovalo domov, jeho domov by byl rozhodně v Harryho bytě.

Autem, v jehož kožených sedadlech seděly dvě lidské duš, se příjemnou atmosférou linuly jemné tóny rádia. Louis se se zavřenýma očima a pažema pevně přitisklýma k hrudi, v dlaních svírajíc papírovou tašku se svetrem uvnitř, opíral o zatmavenou okenní tabuli.

,,Začínám žárlit.” uchechtl se při pohledu na něj Harry.

Louis opatrně otevřel nejdřív jedno oko, jímž vyhledal mužovu soustředěnou tvář, a následně druhé. Upíral zrak na profil bohy ostře vytesané tváře a dychtivě si přál, aby i jemu byl věnován jeden z Harryho pohledů. Hloupě záviděl silnici před nimi.  ,,Opravdu?” provokativně promluvil Louis a i s taškou se krátce zavrtěl na svém obrovském sedadle, načež ji ještě silněji přitiskl ke své hrudi.

,,Neprovokuj maličký..” vydechl zmučeně Harry.

,,Tak rád bych ve své náručí svíral tvé tělo.” zasněně, avšak s hlasem provokací stále podbarveným odpověděl Louis a očkem nepřestal pokukovat po Harryho tváři, jež se k němu na moment stočila.

,,Přestaň, nebo tě zavezu do svého bytu namísto tvého domu.”

,,Proboha..” vyděšeně, téměř bez dechu, vydechl Louis a pohled střelil na oblohu venku, která hrála již tmavými barvami. ,,Harry, prosím, kolik je hodin?” vyděšeně vyjekl.

,,Osm třicet šest-”

,,Ne, ne, ne..” rozrušení z něj přímo sálalo, čehož si samozřejmě všiml i Harry.

,,Jsem se jistý, že domácí úlohy nebudou problém.” snažil se chlapce rozesmát, avšak především povzbudit.

,,Jo, jasně.. hele Harry, nemohl bys, uhm, prosím.. pospíšit?” vyklepaně vyblekotal a nezdálo se, že by vůbec vnímal. Harry pouze přikrývl a přidal na rychlosti.

Loučení proběhlo velice zvláštně. Bez žádného doteku, polibku či pohledu, což Harryho zanechalo velice smutným. Se smíšenými pocity ještě chvíli vyčkal před domem jeho přítele a zíral na vchodové dveře a ve skrytu duše snad i doufal, že se z nich jeho malý chlapec vyřítí a padne do jeho hřejivé náruče. To se však nestalo a on, opravdu nešťastný, vyrazil na cestu ke svému bytu.

Louis

Do domu jsem vletěl jako velká voda a teprve po hlasitém zvuku prásknutí dveří jsem si uvědomil své chyby a snažil se najít co nejlepší řešení se co nejrychleji dostat pryč. Nyní však už nebyla šance zmizet. Žádná cesta zpět.

Se silně bušícím srdcem jsem se rychle pověsil bundu a zul své tenisky.

,,Kde jsi doprdele byl, ty ohavný spratku?”

Pohled jsem okamžitě stočil k osobě stojící pouhých pár metrů ode mě a v očích se mi hromadily slzy. Přestal jsem pravidelně dýchat a nevědomky začal couvat směrem od ní.

,,Na něco jsem se tě zeptala, ty parchante!” ráznými kroky se přesunula ke mně. Pevně, bez žádného citu, trhla s mými vlasy a výhružným, nebezpečným hlasem zavrčela do mého obličeje: ,,Nevzdaluj se ode mě. A odpověz mi, sakra!”

Kroutil jsem hlavou, nechal si smáčet tváře horkými slzy, jimiž jsem se i zajíkal. Snažil jsem se popadnou dech, ale prudké pohyby mou hlavou jen přidávaly ke všem těm vzlykům a znemožňovaly mi přestat.
,,Přestaň, přestaň, notak, přestaň do háje! SKLAPNI!!”

,,B-b, b-olí to, n-nech m-mě."

,,Nezvyšuj na mě hlas, ty hajzle! Kde jsi byl? KDE JSI DOHÁJE TAK DLOUHO BYL? JSI JAK TVŮJ OTEC!”

,,Buď zticha, sakra!” sebral jsem veškerou sílu na vzepření se proti ní a odstoupil co nejdál. ,,Sklapni, matko! Nesnáším-.. nenávidím tě!”

,,Ty nenávidíš všechny! Zkus však hledat chyby i na sobě, hajzle!” křičela. Vlastně si ji už ani nepamatuji jinou. Miluju ji, nedal bych na ni dopustit a má slova k ní mě samotného ohromně bolí. Cítím potřebu jí padnout k nohám a prosit o milost, ale je to právě ona, díky níž se cítím takhle. Je to právě ona, má matka, kvůli níž je na světě taková zrůda, jako já.”

,,Nenávidím tě, nezávidím tě, nenávidím tě-” nevědomky mumlám, zatímco se snažím vyběhnout schody a zapadnout do svého pokoje. Hlasitý dupot za mými zády mě žene kupředu, avšak mou obrovskou nevýhodou jsou slzy, které mi znemožňují vidění. Má oproti mně obrovskou výhodu, avšak i přes to zvládnu bez jediného nakopnutí zapadnout do dveří svého pokoje a pohotově otočit zámkem. Chvíli poslouchám ohlušující bušení jejích dlaní o desku dveří a doufám, že se nijak neporaní.

Bolest v hrudníku se zdá být k nevydržení, plíce mám smrsklé, avšak přestat plakat nedokážu. Vypadá to jako konec a tak nějak v něj i doufám. Sesunu se podél dveří a stočím se do klubíčka. S téměř žádným dechem začnu šeptat: ,,Chci zemřít, prosím Bože, tolik tě prosím, nech mě odejít..” a ačkoliv se to zdá být nemožné, vzlyky ještě zesílí. Bušení již přestalo, ale nemůžu se přinutit přestat. Chci skončit. Chci zemřít. Jsem sobecký a myslím prostomyslně, přeju si však, abych měl dostatek sil na její vykonání. ,,Prosím..”

///
Konečně se nám ukázalo více z Louisova života. Co na to říkáte?
Líbí se vám víc pohled z 3.osoby, nebo z první? Co si o všem vůbec myslíte?

All the love as always, K. Xx