Chaos.

Kapitola 8

Již od středeční půlnoci se celým městem táhlo velmi nepříznivé počasí. Začalo to náhlou bouřkou, pokračovalo krupobitím a následovalo ústavičným, silným bitím dešťových kapek o vše na zemi.

A byl to právě čtvrtek, kdy Harry v 11:24 zaparkoval před budovou školy jeho chlapce. Po prohlédnutí internetových stránek školy si zjistil chlapcův rozvrh hodin, který nyní byl zkopírován i jeho mobilním telefonu. Mimo to našel i rozpis časového rozmezí každé hodiny, podle něhož by měla chlapcova čtvrtá hodina skončit přesně v 11:25. Byl rozhodnut počkat do 11:35 a pokud se chlapec do té doby neobjeví, byl ochoten jej jít hledat.

To ovšem nebylo třeba, když drobný chlapec s rozčepýřenými vlasy po 4 minutách vyšel z hlavních dveří budovy a s očekáváním se rozhlížel po celém prostoru před ním, dokud nezahlédl velkého známého Dodge.

I potom ale chvíli setrval na místě a i přes vzdálenost se snažil přes zatmavená skla auta spojit svůj pohled s tím známým intenzivním.

Otřásl se pod náporem chladného větru, který snadno profoukl přes jeho rudý, bavlněný svetr, pod nimž nic neměl. Nerad nosil svetry přes trika. Ani nevěděl, proč tomu tak bylo. Byl to prostě již zvyk.

Harry tento čas trávil skenováním vchodu školy a když spatřil svého krásného chlapce, nemohl potlačit úsměv, který ale částečně vystřídalo zamračení hned poté, co se Louis otřásl pod náporem chladného větru. Tušil, že svetr byla jediná vrsta oblečení, jež zakrývala chlapcovu vrchní část těla. Tahle chlapcova hloupost muže natolik rozhořčila, že několik sekund setrval na místě naštvaný na svého chlapce a až když onen chlapec, k jemuž směřovaly všechny Harryho myšlenky, otevřel dveře spolujezdce a i s menšími obtížemi ladně vklouzl na kožené, vyhřívané sedadlo vedle může, si Harry nadal za to, že se nechal svými myšlenkami unést tak daleko, že ani nepomohl svému chlapci. Tohle pro něj byla velká rána, která přidala k jeho rozhořčení.

Když chtěl chlapce alespoň zapásat, zjistil, že je pás již na svém místě a když vzhlédl k chlapcovým hebkým vlasům s rozhodnutím je udělat ještě více nepořádnými, uviděl Louisovu ruku, přehrabující se jimi.

Všechny tyhle věci rozdmýchávaly oheň v Harryho vnitru natolik, že se muž bez jakéhokoliv slova vydal k bytu, který odmítal nazývat svým, protože to znělo moc prázdně a jejich byt to zatím taky nebyl.

Během jízdy téměř nedbal na pravidla silničního provozu a jen tak tak dokázal několikrát zastavit na červenou. Oheň mu zatmavoval mysl. Šlo jej vidět i v jeho očích a možná, kdyby nebyly zastíněny jen jím, viděly by slzy stékající po chlapcově tváři.

Když po chvíli táhl Harry Louise po schodech, protože v tu chvíli nemohl ani pomyslet na výtah, Louis přemýšlel, co udělal špatně. Opravdu se muže tahajícího jeho rozpadávající postavu do desátého patra, bál a ačkoliv se opravdu snažil vyhovět Harrymu tempu, nesčetněkrát zakopl ať už o schody či vlastní nohy.

Byl téměř vzhozen do mužova bytu a byl naprosto unavený krutým zacházením s jeho osobou, přicházejícím ze všech stran.

Pohled držel zabodnutý v zemi a necítil žádný dotek nadzvedávající jeho bradu v utěšujícím gestu.

Ještě půl hodiny poté, co se ozvalo ohlušující prásknutí dveří, stál na místě, bojící se každého sebemenšího pohybu.

Byl ale strašně unavený a ačkoliv nyní slzy jen tiše stékaly po jeho horké tváři, kde nacházely stále nové cesty, chodidla jej už nedokázaly nést, a tak po chvíli padl na pohovku, na niž se skroutil do lidského klubíčka neštěstí a vzápětí usnul.

Probudil se po dlouhých šesti hodinách. V bytě, stejně jako venku, již vládla naprostá tma a jediný zvuk na obou místech byl silný déšť. Ačkoliv obrovská francouzská okna, dominující prostornému obýváku, zvuk dost izolovala, stále tu byl a Louis za něj byl částečně vděčný. Nevěděl, co by dělal, kdyby v bytě vládlo ohlušující ticho.

Neváhal ani vteřinu, obul si své tenisky, popadl batoh a bez jediného pohledu zpět se vyřítil z bytu. Výtahem sjel dolů, přičemž doufal, vážně doufal, že nepotká Harryho.

Teprve až po dvaceti minutách rychlé chůze v silném, neustávajícím dešti ho obavy ze střetu s Harrym téměř opustily.

Litoval toho, že Harryho potkal. Litoval toho, že mu dal šanci. Nyní byl ale rozhodnut mu ji již nedát. Tak šíleně moc se ho bál, když jej hrubě táhl do svého bytu.

Harry se domů vrátil čtyřicet minut poté, co se na pohovce v jeho obýváku vzbudil jeho chlapec.

Uvědomoval si své chování vůči Louisovi a proto také v rukách držel obrovský puget velkých bílých růží.

Mírně jej ale rozhodila neustupující černočerná tma v prostorách bytu. Splašeně přešel do obýváku a se silně bijícím srdcem prošel i zbytek bytu. S každým prázdným pokojem narůstala jeho panika a zhroutil se, když prošel celý byt ještě dvakrát pro naprosté ujištění, že v něm jeho chlapec vážně není.

Strach ho sžíral zaživa, když i telefon se ukázal být neúspěšným pokusem nalézt Louise. Tak šíleně moc si vyčítal své dnešní skutky. Tak šíleně moc se bál.

A úplným koncem k definitivnímu zhroucení bylo naprosté ticho v telefonu, když se snažil svému chlapci ještě jednou zavolat. To značilo jediné.

Chlapec si jeho číslo zablokoval.

Co říkáte a tento zvrat? Kam podle vás Harry šel a myslíte, že si k sobě ještě najdou cestu? Jak myslíte, že se děj bude nadále vyvíjet?

All the love, K xx