Chaos.

Kapitola 11

,,Proboha Lewi! Prý dnes píšeme ze tří předmětů!” vyjekl Calvin hned, co Louis usedl na židli vedle něj poté, co přišel do třídy jen deset minut před začátkem vyučování. Louis jen udělal hmm zvuk a s povzdechem vybalil všechny své potřebné věci na lavici. Následně unaveně zívl, protřel si oči a následně věnoval pohled Calvinovi, který se opět snažil dostat látku do hlavy na poslední chvíli. Choval se jako deváťák na základní škole, který nepřistupoval k věcem zodpovědně.

Harry se Louisovi neozval a chlapec nevěděl, zda je rád či ne. Měl chuť si jeho číslo odblokovat, ale věděl, že by byl zklamaný ještě víc, když by se mu muž ani poté neozval.

Včerejší práce ho naštvala, protože jí bylo opravdu tolik, tak moc se nadřel a vedoucí mu dal opravdu málo peněz. Strávil tam čtyři hodiny a přeci už jen z principu měl nárok na větší peněžní obnos, než bylo £10, bereme-li v potaz prostý fakt, že ona velmi drahá restaurace stojí v samotném centru města a ostatní zaměstnanci si minimálně tuto částku vydělají za jednu hodinu. Připadal si tak zbytečně, když mu šéf dokonce i nadal za jeho pomalé tempo, přestože to nebyla pravda.

Dnes bylo úterý a tímto dnem začínala jeho třídenní směna v kavárně. Po včerejší zkušenosti se mu nikam nechtělo, připadal si hloupě, ale tak nějak v skrytu duše doufal, že práce v kavárně nebude zas tak špatná.

U něj doma se taky nic nezlepšilo. Byl pod velkým psychickým nátlakem své matky, která mu během chvíle stačila vyčíst nespočet věcí a věčné ponižování a nadávky nutily jeho mysl přemýšlet o útěku.

Kdyby nebyl takový zbabělec, již dávno by ležel pod zemí.

Blížily se Vánoce a on se tolik bál. Chtěl tenhle den vymazat z celého roku. Nevěděl, jak tyto Vánoce budou probíhat, ale věděl, že je nestráví se svými blízkými.

Oh, a s Vánocemi přicházejí i jeho sedmnácté narozeniny. Za pár týdnů to bude již sedmnáct let, co je součástí tohoto vesmíru.

Často přemýšlel, kde se stal zkrat. Kdy nastal den, kdy se vše v jeho životě začalo neúprosně řítit k zemi. Co stálo za samotným začátkem. Zda za něj mohl on nebo někdo jiný.

,,Lewi!” zvolal Calvin a ozval se zvuk fotoaparátu, když se chlapec otočil jeho směrem. Čekal odpor, nadávky či křik, aby jej přestal fotit a právě pořízenou fotku okamžitě vymazal, ale chlapec jen s mírně nakrčeným obočím zíral na svého společníka. Chvíli přemýšlel, zda nakrčení obočí značilo podráždění nebo snad zmatenost. Nedokázal v Louisovi číst.

,,Dnes jsi pořádně mimo, kámo.”

,,Přestaň. Nejsem tvůj kamarád. Jen tvá neschopnost se zřejmě skvěle kamarádí s mými výsledky.”

,,Hej, přestaň. Pokud máš zasraně blbou náladu, měj ji, ale to neznamená, že ji musíš ničit i ostatním.”

Louis na něj překvapeně zíral.

,,Promiň, jen..-” povzdechl si, ,,jen mi tak už neříkej.”

,,Dobře, Lewi.” zazubil se starší. Louis už chtěl začít argumentovat, že pojmenování Lewi nebo snad Lewis je mu také proti srsti, ale začala další hodina a všichni ztichli.

,,Proboha, jak jsi z toho mohl dostat áčko? Vždyť ten test byl tak těžký!”

,,Moje otázka zní, jak jsi i při mé pomoci mohl dostat C mínus?” při slově mé se ušklíbl, narážejíc tím na poslední hodinu biologie. ,,A mimochodem, nedostal jsem A, ale A plus.”

,,Wow, protože to je opravdu velký rozdíl.”

,,Znal bys to, kdyby ses učil i jindy, než jen ve škole před danou hodinou.”

,,Oh sklapni.”

,,Jedna nula pro mě, Cale.” hravě se ušklíbl Louis.

,,Jsi opravdu velmi zákeřná královna, Luisi.”

,,Přiznávám,” prohodil ledabyle chlapec ,,a taky rád pokračuju v bitvách.” ladně před sebe natáhl ruku a prohlédl si nehty s mírně arogantním výrazem pro ještě lepší efekt.

,,Radši už drž zobák Lewisi. Snažím se nabýt znalosti na nadcházející test.”

,,Na to, jak hloupý jsi, máš poměrně dost obsáhlou slovní zásobu, Calume.”

,,Jsem Calvin proboha-” bouchnutí dveří jej donutilo zmlknout a když pouhým pohledem zjistil, že právě učitel ono bouchnutí způsobil, uvědomil si, že se nenaučil vůbec nic. Orosilo se mu čelo hrůzou, když opravdu začal rozdávat papíry každému studentovi poté, co byli donuceni zklidit své věci z lavic. Naštvaně a zároveň vyděšeně upřel zrak na Louise.

,,Oops?” ozval se jemný chichot drobného chlapce.

,,Tohle si vypiješ..”

Uběhlo sotva deset minut, co začali psát a Calvin se už chystal křičet zoufalstvím, když jediné, co napsal na list toho proklatého papíru, bylo jeho jméno. Oproti tomu, Louis už měl svoji práci dvakrát zkontrolovanou a musel si pousmát nad příliš lehkým zadáním.

Možná až moc silně kopnul do Calvinovy holeně, když zjistil, že ne všem se zdála být písemka tak jednoduchá. Nechal ho opsat své výsledky, jelikož si myslel, že Calvinova hloupost je jeho chyba a cítil se vážně velmi provinile, když si vzpomněl, že svého spolužáka před hodinou tolik rozptyloval místo toho, aby mu dal potřebný čas na učení.

,,Nemusel jsi mě tak silně kopat, Lewisi."

,,Ty jsi neskutečný!”

pozn.: Ahoj! Jak si užíváte prázdniny? Já jsem právě na takovém menším odpočinkovém pobytě v Brně a zítra už se vracím domů. Ještě toho chci do konce prazdnin stihnout tolik a nic se mi nedaří! Jinaak, s touhle kapitolou nejsem moc spokojená. Co na ni říkáte vy?

All the love, K. xx