Chaos.

Kapitola 1

Byl chladný, větrný, podzimní podvečer, kdy Slunce již zapadlo za obzor a ulice byly osvětleny jen lampami, pod nimiž však stále chodilo poměrně dost lidí navzdory nepříznivému počasí. Kolemprojíždějící auta, hlasití jedinci či pouhé rozhovory skupinek lidí ve výsledku působily ale až moc hlasitě a neuspořádaně.

Navzdory tomu, všechny tyhle zvuky byly úspěšně izolovány prosklenými stěnami londýnské kavárny.

Příjemným teplem se linula chuť kávy a směs odlišných parfémů, které ovšem ve výsledku působily příjemně.

Chlapec seděl na kůží potažené lavici v jednom z několika boxů s nohami přitaženými k sobě, objimajíc je.

Zbožňoval pozorovat všechny ty lidi přes skleněné tabule oken. Přemýšlet, jaký je jejich osobní příběh.

Občas mu myšlenky zaběhly i k němu samotnému. Snažil se je vytěsnit, jelikož věděl, že s sebou vždy nesou jen slzy a další rány.

Přemýšlel, zda se někdy dokáže postavit svým největším obavám, své noční můře. Zda někdy najde někoho, koho bude moci nazývat svým. Toužil po lásce. Tak nějak doufal, že by mu pomohla projít vším kolem. Toužil po dotecích na vzrušením rozpálené kůži či jen po pevném objetí.
Chtěl alespoň jednou znamenat víc, než jen jméno.

Uvolnil jednu ruku ze sevření svých nohou a položil ji na tmavý, dřevěný stůl, po němž začal bříšky prstů ladně přejíždět. Bezmyšlenkově vytvářel neviditelné obrazce. Jeho prsty představovaly umělecké dílo. Dál bloudil prsty v rytmu klidné hudby v pozadí, až narazil na svůj poloprázdný hrnek Yorkshire čaje, který vzal do rukou. Byl pesimista. Určitě jím byl. Optimista by přeci vzal poloplný hrnek.

Měl potřebu tančit. Právě teď, právě tady - v poloprázdné kavárně na předměstí Londýna. Skladba vyplňující prostor kavárny mu do těla posílala impulzy, které musel vypustit ven v podobě tance. Vypustil je ale pouhým poklepáváním prstu o desku stolu. I to jej ale částečně uklidnilo.

Zachytil kroky k jeho maličkosti, což ho mírně znejistilo. Klepání prstů již nebylo tak přesné. Raději opět obejmul své nohy a zadíval se ven. Nechtěl s nikým mluvit.

Člověk naprosto narušil jeho chvíli hned, jakmile dosedl na protější lavici. Louis už ale nemohl přemýšlet nad životy těch lidí venku. Nyní již nedokázal vnímat jejich pohyby.

Stočil pohled na muže, jež jej vyrušil. Naklonil hlavu k pravému rameni, mírně přimhouřil víčka a jemně našpulil rty, jakoby mu to pomohlo vstřebat všechny detaily mužovy tváře. Ostře řezaná čelist, plné rty, jemně kudrnaté, hnědé, docela krátké vlasy. Měl nutkání do nich zabořit své prsty. Vypadaly tak jemně.

Odvrátil od něj pohled a zčervenal nad svými myšlenkami. Jak takhle může uvažovat o muži, kterého vidí poprvé v životě?

Muž ho propaloval svým intenzivním pohledem. Po rychlém pohledu na jeho tvář zjistil, že má neutrální výraz. Žádný úšklebek, žádné zamračení, jen ten příšerně intenzivní pohled, jež chlapce donutil zrudnout ještě víc.

,,Jsi nádherný," vydechl muž, přičemž hlavu naklonil podobně jako před chvílí chlapec. Snažil se však spatřit zase ty krásné modré, modré oči, které nyní veškerou svou pozornost věnovaly ulici za okny. Chlapec jemně pokroutil hlavou a poposedl si. Opět pohlédl na svého společníka, jemuž dal opět možnost spatřit jeho nezvykle zbarvené, krásné, modré oči.

Byl 16. říjen - den, kdy se zelená poprvé setkala s modrou.