Volání

kapitola 6.

Jak se dostanu domů? Začala jsem se dívat okolo vodopádů, jestli nenajdu nějakou cestičku, po které bych mohla vyšlapat nahoru, ale všude byli jenom strmé kopce. Šla sem s tomu nejméně strmému kopci a snažila jsem se vyškrabat nahoru, ale marně. "Potřebuješ pomoct?" ozvalo se ze shora a já jsem se podívala, kdo to je, ale to už jsem padala dolů. Opět.

Dole jsem se přeměnila na člověka. "Jamesi já tě zabiju!" řekla jsem. "Já ti chci pomoct." řekl a dřepl si. "Ještě pořád jsem na tebe naštvaná!" řekla jsem a se skříženýma rukama otočila k němu zády. On seskočil dolů a šel ke mě. "Nech mě být." řekla jsem a pomalým krokem jsem se vydala pryč od něj. Do lesa. On mě do běhl a chytil za rameno. Já jsem jeho ruku setřásla a pokračovala jsem v cestě. "Sáro. Počkej!" řekl a znova mě doběhl. "Nech mě být." zopakovala jsem větu. "Tak mě to nech vysvětlit." řekl a já jsem zastavila a podívala jsem se na něj. "A co? Že jsi mi neřekl o tom, že jsi vlkodlak a při tom jsi věděl, že to zjistím? Na tom podle mě není nic k vysvětlování." řekla jsem a zase jsem se rozešla od něj pryč.

On tam jen stál. "Máš pravdu." řekl potichu, smutně a pomalu odcházel. Najednou mi ho bylo líto. Já jsem se na něj podívala, jak pomalu odchází. "Jamie počkej!" řekla jsem a on se zastavil a otočil se na mě. "Já to tak nemyslela. Já jsem jen byla flustrovaná a potřebovala jsem si to někde vybít a ty jsi se ukázal jako první." řekla jsem, když jsem ho doběhla. "Omlouvám se." řekla jsem a podívala jsem se na něj provinile. "To já bych se měl omluvit." řekl a objal mě. "Omluva přijata." zašeptala jsem a přísahala bych, že se usmál. Když mě pustil, tak jsme se vydali k vodopádu a vymýšleli, jak se dostat nahoru.  "Já se vyškrabu do půlky a vytvořím ti tam díru na zachycení, ty až vylezeš, tak mi pomůžeš." řekl a ukázal nahoru. "Ok." řekla jsem a on se vyškrábal do půlky a praštil pěstí do kamene a udělal tam díru na zachycení. Pak se pomocí té zachytné díry dostal nahoru a pomohl mi. Já jsem mu po cestě všechno řekla. "Tak proto. To je mi tě líto." řekl a já jsem mu věnovala děkovný usměv, protože mě vyslechl. On se na mě taky usmál a pak jsme si všechno vyříkali a dost jsme se pobavili.

Když jsme procházeli teritoriem Leovo smečky, tak znejistěl. "Co se děje?" zeptala jsem se ho a podívala jsem se mu do učí. "Jsme v jejich území, tady jsem nikdy nebyl." řekl a rozhlédl se okolo sebe. "Nic ti neudělají. Neboj." řekla jsem a on přikývl, ale neuklidnil se. Najednou jsem za námi uslyšela křupnout větvičku a oba dva jsme se otočili, ale nic tam nebylo. Otočili jsme se zpět a vedle nás zašustilo křoví. Něco v tom křoví bylo, zavětřila jsem a poznala jsem, že je to vlk ale neznám ho. "Vylez." řekla jsem a ze křoví vylezl s vrčením černý vlk s jednou bílou tlapkou a najednou nás obklíčilo rovnou deset vlků. No super.

Jeden z nich se přeměnil a já jsem si ho prohlédla. Starší, než já, černý vlasy, celkem vysoký, ostré rysy. Celkem pěknej. Na co to zas myslím! Okřikla jsem se v mysli. "Co tu chcete?" zeptal se ostrým hlasem. "Jen procházíme." řekla jsem a schovala Jamieho za sebe. "Ty si ta holka, co byla s Leem." řekl ten kluk vedle něj. "No a?" řekla jsem. "Líbíš se mu." mrnul na mě. "To by stačilo. Co tu dělá on?" ukázal na Jamieho za mými zády. "Jak jsem řekla. Jen procházíme." řekla jsem a nechala jsem si narůst tesáky, kdyby náhodou. "Nezkrotná a baví se se Zkroceným? To se mi nechce věřit." řekl zase ten černovlasí kluk. "Už to tak bude." řekla jsem a mírně zavrčela. "Ale ale kočička se chce prát? Nemáš šanci. Proč ho vůbec bráníš? Je to nepřítel." řekl ten druhý kluk. Až teď jsem si ho pořádně prohlédla. Byl asi stejně starý, jako já. Měl tmavě hnědé vlasy, modré oči a byl hodně opálený. "Možná tak pro vás." řekla jsem s vrčením v hlase. "Oni mají pravdu. Nemám tu co dělat." položil mi Jamie ruku na rameno. "Jen procházíme. Nemají důvod na nás útočit. Nic jsme jim neudělali." řekla jsem a podívala jsem se zpět na toho černovlasího.