Volání

kapitola 23. Změna

Já měla křídla! Stáhla jsem je ktělu a následně jsem žuchla na zem. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem se postavila a prohlížela jsem si svá křídla. Byla černá a lesklá. Jako vraní a zároveň dračí křídla. Dračí křídla posetá peřím a místy i srstí. Letmě jsem zahlédla svůj ocas. Byl černý! Začala mě hrozně svrbět srst a tak jsem se oklepala. Na zem spadly chuchvalce srsti a když jsi se úplně oklepala, tak jsem byla celá černá jak uhel. Lekla jsem se. Sakra lekla. Uslyšela jsem jak vedle mě přistála Drakie. Kroužila okolo mě.

                                                                                                                                                                                                       Já jsem se pořád musela prohlížet. Najednou jsem uslyšela dusot tlapek a zavětřila jsem. Leo. Nesmí mě takhle vidět. Začala jsem utíkat co nejrychleji jsem mohla. Pomáhala jsem si křídly a za chvíli jsem byla v horách. Na vrcholku jsem se zastavila a lehla jsem si.

Přeměnila jsem se na člověka. Můžou mi křídla narůst i lidské podobě. Myslela jsem na to jak mi rostou na zádech křídla a za chvíli mi do zad vystřelila pekelná bolest. Spadla jsem na kolena a z očí mi vytriskly slzy.

Takhle to bylo nějakou chvíli, pak jsem slyšela, jak se mi trhá tričko a moje mikina taktéž. Asi za patnást minut ochromující bolesti to přestalo a já cítila křídla na svých zádech. Z očí jsem si setřela slzy a zamávala jsem křídly. Mé tričko i mikina byli ze zadu celé potrhané a jen tak na mě drželi.

Fascinovala mě ta velikost mých křídel. Jedno křídlo bylo vyšší a širš, než já. Do jednoho křídla bych se v klidu zabalila a nebyla bych vůbec vidět. Natož do dvou křídel. Zamávala jsem těmi mohutnými křídly a jediným mávnutím jsem se dostala nejmíň tři metry nad zem.

Pak jsem se opět snesla na zem. O tomhle nesmí nikdo vědět. Ne teď. Když jsem se snažila křídla zase schovat, tak mi zapraskaly všechny kosti propojené s páteří a hlavně páteř. Opět jsem padla na kolena a celým mým tělem se prohnala příšerná bolest. Snad větší než předtím.

Cítila jsem, jak si mi s každým zmenšením mých křídel pahla každá kost spojená s křídly a hlavně páteř. Když to skončilo, tak jsem naskočila na Drakie a letěla jsem směrem pryč.

Z pohledu Lea

Nemohl jsem věřit vlasním očím. Když jsem vystopoval Sáru, tak jsem ji uviděl svíjet se v polestech a to co jsem viděl, jsem rozhodně vidět nechtěl. Sára měla obrovská křídla. Schoval jsem se do toho nejbližšího křoví a sledoval jsem, jak se jí postupně křídla zkracují až zmizí úplně.

Když se postavila, tak nasedla na Drakie a odletěla. Já jsem vyšel z toho křoví a pořád jsem si v hlavě přehrával tu scénu, při které Sára trpěla. Když jí mizela křídla. Kdyby jen věděla co jí čeká o úplňku. Pokud se nuceně přemění, tak od té doby bude její přeměna bolet stokrát víc.

Vydal jsem se zpět do hotelu, protože by nemělo cenu jí stopovat. Šel jsem pomalu, ruce v kapsách a hlavu jsem měl sklopenou. Proč mi to neřekla? Proč se tak vůbec chová? Tají mi něco? Přesně takhle vypadaly moje myšlenkové pochody.

Jakoby můj mozek byl rozdělený na maličkaté poličky a v každé byla otázka, která se mi kdy prohnala hlavou. Zelené otázky znamynaly, že jsem našel odpověď a červené byly, že ne. Většina byla červená. Šel jsem pomalu. Celou dobu jsem si v hlavě procházel nezodpovězené otázky a snažil jsem se najít vysvětlení.

Když jsem došel k hotelu, tak tam byli nějací chlapi a byli celý v černým a hlavně za opaskem měli zbraně. Na zádech jejich vest jsem si všiml nápisu FBI. FBI? Co tady chtějí? další červená otázka. Šel jsem v klidu do hotelu a když jsem chtěl vejít, tak ta jedna hora svalů zaterasila cestu a já jsem se na něj podíval.

"Neviděl jste tuto dívku?" řekl a ukázal mi fotku Sáry. Proč jí hledá FBI?! Jen jsem záporně zavrtěl hlavou a ten chlap mě pustil dovnitř. Před jejím pokojem budou taky nejspíš hlídat, takže tam rozhodně nejdu. "Pusťte mě! Já jsem nic neudělal! Slyšíte! Pusťte mě!" uslyšel jsem někoho řvát a za chvíli jsem viděl, jak agenti FBI vedou Alexe dolů a musí ho držes snad asi pět chlapů, aby udrželi upíra.

Jeden chlap vytáhl injekční stříkačku se žlutou tekutinou. Oměj? Proč by na upíra používali oměj? problesklo mi hlavou. Schoval jsem se za zeď, aby mě neviděly a pak jsem se opatrně vydal za nimi. "Myslíte si, že když do mě stříknete oměj, tak že mě oslabíte?! Vite vůbec co jsem zač?!" křikl Alexův hlas a já jsem vyšel z hotelu.

Zaběhl jsem za blízký dům a tam jsem se přeměnil. Za domy jsem běžel podél silnice a sledoval jsem mezerami mezi domy FBI dodávku, ve které byl Alex. Dodávka projela městem a pak zabočila na lesní cestu. Běžel jsem pořád za ní. Když zastavila před asi pěti patrovou, hlídanou budovou, skočil jsem do křoví a sledoval jsem, jak dodávka pomalu vjíždí mezi vraty do ohrazeného areálu budovy.

Vyběhl jsem a tak akorát jsem proběhl dovnitř, než se vrata zavřely. Přikrčil jsem se za jeden ze stromů a snažil jsem se poslouchat. Uslyšel jsem otevírání dveří od dodávky a pak zuřícího a zmítajícího se Alexe. "Co se mnou chcete dělat?!! Jsem nevinný!!" křičel přes celý areál Alex.

"Zmlkni konečně!" zařval jeden z těch svalovců, ale Alex se pořád zmítal. Pozoroval jsem to, dokud se nezavřely dveře. Před ty dveře si opět stouply dvě hory svalů, tam se rozhodně nedostanu. Pořád jsem se kčil za stramem a už mě začínaly bolet záda.

Musím se vrátit a říct to ostatním. Ale jak se krucinál dostanu ven? Leo, proč ty nikdy nepřemýšlíš, než uděláš uděláš tu největší pitomost svého života? Povzdechl jsem si v duchu a usilovně jsem přemýšlel.

Když se proplýžím k támhletomu elektrickému krámu, tak dokážu vypnout proud a dostat se dovnitř, aniž by mě někdo viděl. Leo, ty jsi génius. domyslel jsem si v duchu a prohlédl jsem si okolí. Pohled jsem zaměřil na krabici, která v sobě měla nejspíš jističe a pojistky elektřiny. Vzduch byl čistý. Rychlostí blesku jsem přeběhl na druhou stranu.

Přeměnil jsem se a rozbil jsem zámek u dvířek na té krabici. Byli tam tři páky. Všechny jsem stáhl dolů a za chvíli se vypnuly všechny světla a dveře se odjistily. Rozeběhl jsem se ke dveřím. Ochranka někam zmizela a já jsem vběhl dovnitř.

Schoval jsem a za roh a vyčkával jsem. Nikoho jsem neslyšel, tak jsem vykročil zpoza rohu, ale okamžitě celými mími zády projela nesnesitelná bolest a mě se zatmnělo před očima... Leo, ty jsi pitomec a v pěkný kaši....

Třeba mě uškrťte, že jsem dlouho nic nevydala a je to moc krátký! Ale když mě uškrtíte, tak nebude nkdo, kdo napíše další pokračování. Takže se jdu radši schovat do protiatomového krytu. Zatím pá pá.