Volání

kapitola 29.

Když jsme dosoutěžili, tak jsem se musela jít napít. Jackob mi moc chyběl.

"To bylo super. Hrozně rád tě po tak dlouhé době vidím. Taky jsi vyrostla." řekl a já jsem nad poslední větou protočila oči.

"Taky tě hrozně ráda vidím. Ty zase vypadáš líp." řekla jsem a on se usmál. V očích měl ty samé jiskřičky jako naposled, co jsem ho viděla.

"Díky. A jak se ti vůbec daří?" zeptal se.

"Docela dobré, ale ještě toho na mě toho dopadne hodně. Cítím to. A co ty?" zeptala jsem se ho.

"Je to tady super. Jak jsi se vůbec dostala k vlkodlakům?" zeptal se.

"Moje matka je moje zvdálená příbuzná a má pravá matka se jmenuje Mystic, znáš ji? To je ta, co má za dceru tu co umí ovládat všecchny živly a je to Vyvolená a bla bla bla. Mého pravého otce a můj adoptivní otec se vzdejchnul a žije jako vlk." vychrlila jsem a jakmile mu došel význam všech mých slov, spadla mu brada. Já jsem si taky až po chvíli uvědomila co jsem řekla.

"T-takže t-ty jsi d-d-dcera Mystic a-a um-míš o-ovládat ž-živly?" ukázal na mě.

"Už to tak bude." poškrábala jsem se na zátilku. Tohle bude asi na dlouho. Uslyšela jsem otevření dveří a otočila jsem se za zvukem.

"Sáro. Víš jak dlouho jsem tě hledal? Je to tu obrovský." říkal Leo zatím, co ke mně šel. Až teď si všiml Jackoba. "Kdo to je?" ukázal na něj.

"Tohle je Jackob. Jackobe, tohle je Leo. Ten nejpraštěnější kluk pod sluncem." řekla jsem. Oni si podali ruce a Leovi uniklo lehoučké zavrčení, Jackob si toho naštěstí nevšiml.

"Těší mě. Já se tady se Sárou znám už dlouho. Jsem ten, co jí učil s dýkami a trochu sebeobraně." objasnil trochu Jackob.

"Dýkami? Nikdy jsi mi nic takového neříkala." podíval se na mě Leo.

"Neptal jsi se." pokrčila jsem rameny.

"Všichni tě hledají, potřebujeme něco probrat." řekl Leo.

"Já za chvíli přijdu. Zatím ahoj Jackobe." řekla jsem, popadla věci a šla jsem do šatny. Tam jsem se převlékla a šla jsem za Leem, který čekal před šatnami. Šli jsme asi k jeho pokoji a šli jsme dovnitř. Vevnitř, ale nikdo nebyl.

"Kde jsou všichni?" otočila jsem se na něj.

"Jen jsem tě chtěl mít chvíli pro sebe, když je alespoň na chvíli klid." řekl s úšklebkem. Já jsem šla pomalu k němu, ale on se mi přišál na rty jako první. Natlačil mě na stěnu a opřel se rukama vedle mojí hlavy. Když v tom někdo zaklepal. Momentálně jsem měla chuť toho dotyčného roztrhat na kusy, zubama. Doslova.

Leo otevřel a ve dveřích jsem uviděla asi nějakou službu. Chvíli tam něco říkal, než zavřel dveře a radši zamknul. Znova se mi dravě přisál na rty a asi si umíte představit co se dělo.... (Dneska mám zvrácenou náladu, tímto se všem omlouvám)

Pak jsem v Leově objetí usnula.

Když jsem se probudila, Leo ještě spal, proto jsem šla do koupelny a dala jsem si pořádnou sprchu. Najednou jsem ucítila na svých bocích něčí ruce. Malinko jsem nadskočila.

"Leo, vyděsil jsi mě." otočila jsem se na něj.

"Promiň." řekl a políbil mě. Noooo a pak si to můžete domyslet....

Po společné sprše jsme se oblékli a já jsem si ze své sportovní tašky vytáhla hřeben. Nosím ho vždycky, když jdu někam cvičit, jsem pak hrozně ruzcuchaná. Vzadu na hlavě mi neustále nešel rozčesat nějaký velký cuchtanec a už mě začínala bolet ruka.

"Leo? Můžeš?" podala jsem mu hřeben. On si sedl za mě a rozčesal mi ty vlasy. Pak jsem si od něj vzala hřeben a udělala jsem si culík.

"Díky, ještě chvíli a klidně bych si ty vlasy ustřihla." řekla jsem a dala jsem si svoje věci do tašky.

"To by byla škoda." řekl a usmál se.

"Já se půjdu najíst, jdeš taky?" otočila jsem se od něj.

"Jasně, tak jdeme." řekl a šli jsme do takové na půl restaurace na půl jídelny. Dala jsem si palačinky s marmeládou, Leo se šlehačkou. Nesnášim šlehačku. Po chvíli jsme uviděli vcházet i ostatní. Přisedli si k nám a tak trochu jsme se zakecali.

Když měli všichni snědeno, tak jsme se rozhodli to tady pořádně prozkoumat. Tak trochu jsme se ztratili a půl hodiny jsme bloudili. Nakonec jsme našli východ. Šli jsme zahradou a sem tam jsme někoho potkali.

Po hodině jsme měli projitou celou budovu a mě hrozně bolely nohy. Šla jsem k sobě na pokoj. Tam jsem sebou plácla do postele a tvrdě jsem usnula.

Omg, lidi! Já mám druhý Vánoce! Zasednu k notebooku a jen tak brouzdám Wattpadem, jdu se podívat na svoje díla a teď uvidím že je na téhle knížce 1 tisíc přečtení! Lidi, vy jste blázni!

Omlouvám se, že je ta kapitola tak krátká, ale jednoduše mě nic nenapadalo a když jsem viděla těch tisíc přečtení, tak jsem jednoduše musela něco vydat. Momentálně skáču do stropu radostí, takže ppokud to můj mozek vydrží, tak začnu zase vydávat kapitoly, ale pozvolna. Takže já se s váma loučím a doufám, že se uvidíme u další kapitoly!