Volání

kapitola 10.

Ráno jsem se vzbudila pomocí budíku, který za tento zločin vůdči spánku schytal ránu o zeď a následný dopad na zem. Vstala jsem s mručením z postele a šla jsem do koupelny. Osprchovala jsem se a udělala celkově ranní hygienu. Vzala jsem si na sebe bílé tílko s obrázkem šedého vlka a bílé džínové kraťasy. Seběhla jsem dolů a maka už jako vždycky dělala snídani. "Dobré ráno." řekla jsem a podívala jsem se co je ke snídani. Namazaná houska se šunkou. "Dobré. Už jsem se rozhodla." řekla mamka a já jsem se na ní s nadzvednutým obočím podívala. "O čem jsi se rozhodla?" zeptala jsem se a chtěla jsem si kousnout housky. "Odjedeme hledat tvoji matku." řekla a mě spadla houska na zem a brada taktéž. "C-cože? T-to je super." řekla jsem a zvedla housku ze země. "Ale co Maia a Leo? A všichni moji přátelé a Jamie?" řekla jsem. "Dnes nejdeš do školy, tak se s nimi můžeš rozloučit, protože je už nikdy nejspíš neuvidíš." řekla mamka a kousla si do housky. Říkala to tak smířeně a bez emocí a šlo z ní docela strach.

Šla jsem do svého pokoje a vzala jsem si mobil. Maie a Jamiemu jsem napsala, jestli by ke mě nemohli po škole přijít a Lea jsem pak musela najít. Když jsem jim to napsala, tak jsem si mobil, klíče a peněženku zbalila do vaku a na sebe jsem si vzala černou mikinu s kapucí. Oknem jsem skočila na strom a po něm slezla dolů. Vyplížila jsem se zadem ven a běžela jsem opět do lesa.

V lese jsem se ve skoku přeměnila a pořád jsem triskem běžela lesem k vodopádům. Když jsem tam doběhla, tak jsem se přeměnila na člověka a sedla jsem si do trávy do tureckého sedu. Zavřela jsem oči a z hluboka jsem se nadechla. Takhle jsem tam seděla asi hodinu a bylo to uklidňující. Jako kdyby jsem najednou vnímala úplně všechno a pomocí sluchu jakoby jsem viděla všude, kde doslechnu. Dokonce se mi zlepšil i čich. Bylo to kouzelný. Soustředila jsem se na hlavně zpěv ptáků. Najednou jsem něco ucítila na rameni. Otevřela jsem oči a podívala jsem se na vrabce, který si hověl na mým rameni. Dala jsem k němu prst a on na něj přeskočil. Měla jsem ho v dlaních a pozorovala jsem ho. Najednou jsem cítila pocity všeho živého kolem a chvílemi i myšlenky zvířat, ale jen slabě. Bylo to úžasné.

Už byl čas jít domů a proto jsem se zvedla a dala jsem si vak na záda. Vrabec mi přelétl na rameno a mě došlo, že mi po čestě bude dělat společnost. Vydala jsem se pomalu domů a při tom jsem přemýšlela, jak se mohlo stát to zostření smyslů a ty pocity a myšlenky okolních zvířat. Takhle jsem nad tím přemýšlela, dokud jsem nedorazila dumů. Pak jsem se pomalu proplížila do svého pokoje i s vrabcem, který nechtěl odletět. Alespoň si sedl na větev u mého okna. Ze spod skříně jsem vytáhla svůj obrovský kufr a začala jsem do něj skládat oblečení. Když jsem měla oblečení sbalené, tak jsem si dala přestávku a došla jsem si pro sklenici vody a šla jsem zpátky do pokoje. Teď jsem si vzpeměla na Kera. Musím se s ním jít rozloučit a dojít za veterinářem, aby mu vyndal ty stehy. Zatím jsem si ještě sbalila pár věcí a sešla jsem dolů. Došla jsem si pro šunku a dala jsem si jí do vaku. Jakmile jsem vyšla ven, tak mi vrabec slétl na rameno a já jsem vyrazila do lesa.

Lesem jsem šla k místu, kde byla naposledy jeho smečka. Když jsem tam přišla, tak jsem si myslela, že šokem spadnu a už se nikdy nezvednu. Všude byla krav a těla mrtvých vlků. Některé jsem nepoznávala, ale většina byla Kerova smečka. Počkat! Kde je Kero?! Začala jsem se rozhlížet, ale nikde jsem ho neviděla. Dokonce jsem začala chodit okolo a větřit. Doufala jsem, že někam stihl utéct a schovat se. Najednou jsem někde nad sebou uslyšela vytí. Podívala jsem se na skálu a tam stál Kero a pár dalších vlků. Ihned jsem začala lézt nahoru.

Když jsem byla nahoře, tak jsem se rozeběhla ke Kerovi a on jakmile mě viděl, tak se ke mě rozeběhl. Klekla jsem si a pořádně jsem ho obejmula kolem krku. "Jsem ráda, že jsi na živu." zašeptala jsem mu do ucha a on se ke mě ještě víc namáčkl. "Je mi to líto." řekla jsem a pustila jsem ho. On šel k okraji srázu a začal táhle výt. Ti dva vlci se připojili a já jsem se přeměnila a tak jsem začala výt. Vyli jsme asi tak dokud nám nedošel dech, takže dlouho. Najednou se začalo ozývat další vytí pomalu z celého lesa. Bylo to úžasné. Když vytí ustalo, tak jsme šešli dolů k mrtvým tělům vlků a chtěli jsme je odklidit, neboli pohřbít. Je to úcta k jejich duším. Ale mě něco napadlo. Když jsem z části víla a ovládám živly, tak by jsem se mohla pokusit nějaké z těch vlků oživit. K jednumu ze smečky jsem přišla a přiložila jsem prsty na jeho hlavu. Zavřela jsem uči a soustředila jsem se jen na něj a na jeho život. Viděla jsem ho před sebou, jeho očima. Najednou mě opustil hrozný nával energie a já jsem se musela opřít rukama o zem. Otevřela jsem oči a uslyšela přerývavé dýchání. P"Dokázala jsem to!" řekla jsem a podívala jsem se na vlka. Takhle se mi to povedlo u asi ještě tří vlků a to byli už všichni. Pak tady byli ještě dva černí vlci, asi ze smečky, co napadla tu Kerovu. Vytáhla jsem z batohu šunku a každému z vlků jsem jednu dala, protože si ji zaslouží.