Volání

kapitola 18.

Už jsem byla celkem unavená, tak jsem si v podobě vlka lehla na to dřevěnou 'postel'. Asi půl hodiny mi trvalo, než můj mozek konečně povolil a já usnula

                                                                                                                                                                                     Probudila jsem se opět v té cele. Takže to nebyl jen sen. Před mojí celou někdo seděl. Nebyl to ten kluk. Tenhle měl tmavější hnědé vlasy. Tamten měl špinavé blond. Seskočila jsem z mojí postele, ale to udělalo menší hluk, protože řetězy, nak kterých byla pověšená zařinčely. Ten kdo seděl před mojí celou se postavil a otočil se na mě. Bylo mu tak 20 plus mínus. Asi byl v zácviku a dali ho sem. "No konečně jsi se vzbudila. Tady máš snídani." řekl a skrz mříže protlačil ten plastový tácek s nějakým asi ovčím masem a asi pěti bramborama. Alespoň to jako brambory vypadalo.

Přišla jsem blíž a ozval se můj žaludek. Budu trucovat. Odstrčila jsem jídlo i když můj žaludek dost burácivě protestoval. "Notak. Musíš něco sníst." řekl a pošoupl to jídlo zase zpět ke mě do cely. Já jsem si ho postrčila pod sebe a dostrkala až k posteli. Stoupla jsem tak, aby mě neviděl a dělala jsem, že žvýkám. Ostatní dostali méně jídla, než já.

Když odešel, tak jsem se přeměnila na člověka. Jídlo jsem všem rozdělila, aby se o něj podělili, protože já chci trucovat a nechci, aby to jídlo přišlo nazmar. "Moc díky, ale proč nechceš jíst ty?" zeptal se jeden vlkodlak. "Můžu si jídlo vyrobit." řekla jsem a vzala jsem do ruky malý kámen a přeměnila jsem ho v hrušku. "a navíc. Trucuju, takže si tohle vemte." řekla jsem a hodila jsem to do nějaké náhodné cely.

Podívala jsem se z toho mrňavého okýnečka nad mojí posteli a uviděla jsem nějaký asi tábor. Bylo tady mnouho stanů a malých dřevěných butek. Uslyšela jsem jak přijíždí auto. Sice jsem tam moc dobře neviděla, ale vystoupili dva chlápci a z auta vyskákalo asi pět psů. Asi lovečtí psi.

Najednou jsem uslyšela skřípot dveří a tak jsem se přeměnila do vlčí podoby a dělala, že spím. Někdo došel před mojí celu. "Vstávej." řekl dost razantně. Já jsem se posadila a dívala jsem se na nějakýho chlapa. "Šéf tě chce vidět." řekl a otevřel ty mřížový dveře. Já jsem pomalu vyšla ven. On mi na krk nandal.... Obojek a vodítko?! Jsem snad nějakej čokl?! Tohle bych jedním trhnutím hlavou roztrhla.

Šli jsme pomalu okolo cela já jsem si všechno konečně pořádně prohlédla. Cel tady bylo teda hrozně moc. Chtěla jsem je počítat, ale pak už jsem to nestíhala. Ale bylo jich tady víc než 40. Když jsme konečně došli k obrovským, těžkým kovovým dveřím, tak je ten chlap otevřel a já jsem uviděla děsně dlouhou chotbu osázenou dveřmi po stranách.

 Prošli jsme tou zdánlivě nekonečnou chotbou k úplně posledním dveřím. Ten chlap je otevřel. Rozhlédla jsem se po místnosti, do které jsme právě vstoupili. Vypadala jako nějaká kancelář. Za stolem seděl na určitě drahém kořeném křesle nějakej chlápek. Asi ten šéf.

"Konečně jste dorazili." řekl a zvedl k nám zrak. "Hrozně se loudala." řekl ten chlap, co mě přivedl. Já jsem se na něj podívala a zavrčela jsem na něj. "V pořádku. Posaď se sem. A ocenil ych, kdyby jsi se přeměnila." řekl. Ten chlap mi sundal ten škrtící obojek a já jsem vyskočila na křeslo na proti tomu šéfovi. "Jak myslíš." povzdechl si.

Chvíli si mě prohlížel, jakoby si mě představoval jinak, nebo jako by na mě něco chybělo. Jeho pohled spočinul na mojí tlapce, na které jsem měla přívěšek od mojí matky. "Moc běkné. Mohu?" natáhl ruku přes ten stůl, ale já jsem tlapku stáhla zpátky a zavrčela jsem. On ruku stáhl zpátky. Nehodlám na něj bejt nějak obzvlášť milá, když sem pozavíral všechny dary obdařené bytosti.