Volání

22. kapitola. Zase? Zase.

Když v tom k nám do chatky vtrhl Jackob. "Evakuace! Snaží se dobít tábor! Sežeň všechny. To je šance utéct!" křikl a zase někam odběhl. Běhala jsem po táboře a naháněla všechny dary. Když jsme byli všichni, tak jsme za naší chatkou rozbili tu prasklinu a vyběhli jsme všichni ven. Pár lidí se k nám ještě přidalo.

Všichni zdrhali jako o život, protože jim o život šlo. Běžela jsem v zádu, aby jsem kdyžtak pomohla, kdyby se něco stalo. Za námi se ozvaly výstřely. Na což všichni přidali. Upíři samozřejmě běželi vedle nás a kosili ty, co nás chtěli zabít.

Ozýval se i štěkot psů a vytí, psí vytí. Stavila jsem za námi jednu překážku za druhou v podobě vysokých skal. Běželi jsme až do lesa, který je mi znám. To bylo Kerovo území!

Tady se můžeme ukrýt. "Leo! Ty to tady hlídej. Já jdu najít ostatní." řekla jsem a v běhu jsem se přeměnila.

Běžela jsem k hotelu. U hotelu jsem táhle zavyla. Ozvala se Kerovo odpověď. Ale jakto? Nemá být v lidské podobě? Uslyšela jsem šustit křoví. Podívala jsem se tím směrem a zavětřila jsem. To byl Kero! "Sáro?" řekl. Já jsem se přeměnila a podívala jsem se na Kera v lidské podobě.

"Ráda tě vidím." řekla jsem a obejmula jsem ho. "Jak vidím, tak jsi tak trochu zlidštil." řekla jsem a prohlédla jsem si ho. Oříškově hnědé oči, hodně tmavé hnědé vlasy a byl docela vysoký. "Tvoje máma dokáže divy. Ale je to nezvyk nechodit po čtyřech a nemít kožich." řekl.

"Neboj. Zvykneš si. Pojť se mnou." řekla jsem a táhla jsem ho směrem kde stáli, budeme jim říkat, uprchlíci. Došli jsme k místu, kde stála naše skupina uprchlíků, no trochu větší skupina. Všichni se na nás podívali. Trapas. "Tohle jsou ti, které jsme zachránili." řekla jsem

"Co s nima chceš dělat?" řekl "No.... To zatím nevím." řekla jsem. "Takže si to schrneme. Vrátila jsi se zpátky od bůh ví od kud, přivedla jsi sebou bůh ví kolik bůh ví koho, nevíš co s nima dělat." řekl "Byla jsem radši, když jsi byl vlk." řekla jsem. "To zabolelo." řekl a chytil za srdce a udělal zdrcený a ublížený pohled. To ho musela mamka učit tolik? Člověku stačí umění psát a počítat a ještě číst.

"To ti nestačí čtení, psaní a počítání?" řekla jsem a on se na mě nechápavě podíval. "Máme na mysli 'To zabolelo.'" řekla jsem a udělala jsem to samé jako on před chvíli akorát víc přehraně. "Učím se rychle s tím nic neuděláš." řekl a zazubil se. "Už to mám! Až se o úplňku proměníš, tak do tebe pustím 15 vltů elektřiny a zůstaneš vlkem. Nemusíš mi tleskat." řekla jsem a zazubila jsem se. "Co je to voltů?" řekl a můj usměvavý face se změnil na face alá Jako vážně?

"To neřeš." řekla jsem a šla jsem za Leem. "Ahoj....." řekl Leo, ale nevěděl jak Kera oslovit. "Pro zatím mi říkej Kero." řekl a usmál se. "Dobře." řekl Leo a taky se usmál. Z nich budou nakonec kámoši.

"Teď ale musíme vymyslet co s nima uděláme, aby jsme je mohli ochránit. Sbližovat se můžete pak." řekla jsem a šla jsem směrem k tomu davu více jak čtyřiceti nadpřirozených bytostí.

"Hej!" Křikli oba dva najednou a já jsem se musela ušklíbnout. "Takže lidí! Věnujte mi pozornost!" křikla jsem a všichni ihned zmlklo a podívali se mím směrem a moje pravá matka ke mě přišla.

"Zavrhnutí vás budou nejspíš hledat a chtít znovu chytit, takže se musíme shodnout co uděláme, aby jste byli všichni v bezpečí! Nějaké návrhy?" řekla jsem hlasitě. Někdo v davu zvedl ruku a já jsem na něj ukázala.

"Mám otázku." řekl ten kluk. "A jakou?" nadzvedla jsem jedno obočí. "Co jsi vůbec zač, že nám poroučíš?" řekl "Ta co ti zachrání zadek a celému světu vůbec tak mě radši nenaštvi. Radím ti správně." řekla jsem a pár lidí se na mě vyjeveně podívalo. To jich to pochopilo tak málo?