Volání

kapitola 25.

Probudila mě příšerná bodavá bolest hlavy. Zamručela jsem, protože i přes oční víčka jsem viděla, jak na mě svítí světlo. Pokusila jsem se otevřít oči, ale hned jsem je pak zavřela. Otočila jsem hlavu od toho světla a otevřela jsem oči. "No konečně. Mam hlad." ozval se Damonův hlas.

"Co?" řekla jsem, když jsem pochopila význam jeho slov. Posadila jsem se do sedu a uviděla jsem ho sedícího v koženým křesle. "Neboj. Jen jsem u tebe musel mít nepřetržitou hlídku, protože jsem prý byl jedinej, kdo nemněl práci. Takže když dovolíš, tak si dojdu pro něco k jídlu, pokud se teda nenabízíš." řekl, když vstal z křesla. "Ne, díky." řekla jsem a on s úšklebkem odešel.

Když jsem se chtěla pořádně posadit, tak mě zabolely záda, takže jsem se podívala proč. Aha. Já mněla pořád křídla. Nadzvedla jsem zadek, aby jsem si na nich neseděla a pak jsem se mohla pořádně posadit. Přehoupla jsem nohy přes okraj postele a pokusila jsem se vstal. Trochu jsem si musela pomoct křídly, aby jsem nespadla zse zpátky.

Za chvíli jsem získala stabilitu a pomalu jsem začala chodit. "To tě nenauči-" ozval se Damon, ale hned se zasekl. Jen si mě prohlížel, hlavně moje křídla. On to nevěděl? "Co?" řekla jsem. "To jsi byla na nějakým maškarním za Padlýho Anděla?" řekl a začal mě obcházet. "Ne, ty jsou moje." řekla jsem.

"Ha ha ha. Ještě nikdy jsem nepotkal vlkodlačici s ovládáním živlů a křídlama." řekl Damon. "To bude tím, že Vyvolená je jenom jedna." řekla jsem a usmálala jsem se na něj. "Dokaž, že jsou pravý." řekl. "A jak jako?" řekla jsem. "Tak já nevim... Vzlítni?" řekl sarkasticky. Já jsem jenom protočila oči a šla jsem do toho obýváku s vysokým stropem.

Damon šel za mnou a když jsme tam došli, tak jsem vzlítla. Damon mě jen pozoroval. Obletěla jsem jednou místnost, ale pak jsem v nejvyšší výšce spadla dolů. Dopadla jsem opět na záda, ale tentokrát mi v jednom křídle křuplo. Zakřičela jsem bolestí.

Damon byl ve chvilce u mě a podivně se na mě koukal. "Co ti je?"  řekl a dřepl si ke mě. "Hádej. Máš tři pokusy." prskla jsem přidušeně a pokusila jsem se posadit. Jenže jsem pod sebou mněla křídla, takž ejsem si zase rychle lehla. Zaskučela jsem, když jsem si lehla na svoje křídla. "Zvedneš mně?" řekla jsem. "A jak jako?" poukázal na moje křídla.

"Asi podsuň ruce mezi moje křídla azáda." řekla jsem a on tak udělal. Jenže, když udělal jeden krok, tak mi šlápnul na jedno křídlo. "Auuuuu." zaskučila jsem. "Co je zas?" řekl "Stojíš mi na křídle. Radši mě pomalu postav." řekla jsem a on mě postavil. Musel mě podepřít, abych nespadla.

"Dobrý. To už zvládnu." řekla jsem. Najednou se ozvalo zapraskání v mém křídle. Zahojilo se to. Už jsem se mohla normálně hýbat. Damon mě pustil a já jsem se trochu rozhýbala. "Díky." řekla jsem. On jen zabručel. "Nemáte tady něco k jídu?" řekla jsem. "Nabízíš se?" řekl s úšklebkem. "Ty víš jak to myslim." řekla jsem. "Ne." řekl a nalil si nějakej burbon do sklenky.

"Super. Tak já se jdu někam najíst." řekla jsem. "To oblečení na tobě sotva drží. Bejt tebou, tak bych nikam nechodil." řekl a celou si mě prohlídl. "Pochybuju, že tady máš nějaký oblečení pro ženy." řekla jsem. "Myslíš?" řekl a šel někam do druhého patra. Já jsem ho jak jinak, než následovala. Přišli jsme do nějakého pokoje, asi pro hosty.

Přešel k nějakým dveřím a otevřel je. Naskytl se mi pohled na obravské množství oblečení pověšené na ramínkách v řadách. "Oblečení ze sedmdesátek ne, osmdesátky ne. Tady. Rok dva tisíce." řekl a ukázal na jednu řadu. Bylo tam spostu tílek a kraťasů. "Na co to tady máš?" řekla jsem. "Strýček to nechtěl vyhazovat." řekl a protočil oči.

"Tohle by šlo." řekla jsem a vzala jsem si rudé tílku s černými kraťasy do ruky. "Můžu se převlíct?" řekla jsem. "Do toho." řekl s úšklebkem. "Damone." řekla jsem vraženě a on se jenom otočil. Tak jinak. Začala jsem ho tlačit směrem ke dveřím, ale on se ani nehnul. "Neříkal jsi, že kousnutí vlkodlaka je pro upíra smrtelný?" řekla jsem. "To bys neudělala." řekl. "Myslíš." řekla jsem a nechala jsem si narůst špičáky a usmála jsem se na něj.