Volání

kapitola 11.

Upíři bojovali s vlky a nikdo si nás nevšímal. Nevěděli jsme komu pomoci, protože jsme nikoho z nich neznali. Najednou přiběhli celí bílí vlci a byli čtyři. Byli stejní, ale úplně stejní. Všichni se přestali prát a postavili se do řad vedle sebe. Nemohla jsem věřit svým očí. Všichni měli sklopené hlavy a neopovážili se zvednout zrak. Já jsem to s otevřenou pusou pozorovala i když jsem vůbec nevěděla oč tu běží. Ti vlci se postavili před ně a zvedli povýšně hlavu. Ten jeden vlk se přeměnil na postaršího muže s tmavě hnědými vlasy, ale do očí jsem mu neviděla. Začala mě bolet zadní packa a proto jsem svou váhu převezla na přední nohy, což byla osudová chyba. Křupla mi pod nohou větvička všichni se na mě podívali. Já jen zakňučela a přikrčila jsem se. 'Pojď sem.' řekl mi drsný hlas v mé hlavě 'Kdo jsi?' zeptal se jiný hlas. Já jsem přišla blíž, ale nic jsem neříkala, proč bych měla, ani nevím kdo jsou. Napřímila jsem se a zvedla ocas na znamení, že nejsem jejich omega a nemusím je poslouchat. Z davu se uzvalo zalapání po dechu. Ten, co měl ten drsný hlas začal vrčet a já taky, nebudu se podřizovat někomu, kdo mě nutí a ani ho neznám. To se dělo na škole, školce a v celém mém životě, byla jsem šikanovaná a vždycky delta i v lidském životě. Už mě to nebaví a teď to vyplavalo na povrch. Ten vlk byl docela překvapený, ale nepřestal vrčet. Ze křoví přilétla Drakie a sedla si mi mezi uši a na všechny tady zavčela. Sice byla ve svojí zmenšenině, ale i tak byla nebezpečná. Všichni se střídavě a udiveně dívali na Drakie a mě. Já jsem pořád vrčela, měla jsem ráda ten hrdelní zvuk, který vytvářel příjemné vibrace. Já jsem se bleskově otočila a začala sprintovat pryč a Leo, Jamie a Mia po chvilce také. Běželi jsme do Kerova teritoria, protože kdyby nás hledali, tak tam určitě ne. Když jsme byli dost hluboko v Kerově teritoriu, tak jsme jen tak poklusávali lesem a uprostřed teritoria jsme si lehli do stínu. Po chvíli jsme zase uslyšeli dusot tlap a upíří běh. Zvířátka se zvětšila na jezdeckou velikost a my jsme na ně nasedli. Protože Airblood byl stělesněný vítr, tak byl ten nejlehčí a utíkal nejrychleji. Všichni si pomáhali živly. Já jsem se za námi pomocí větru a země snažila zamazat stopy a odvát pach, abych je zmátla. Občas jsem se přestala soustředit, když Drakie vzlétla a udělala výkrut, protože stromy byly moc blízko u sebe. Náš pach se úspěšně podařilo odvát a zahladit stopy. Když jsme dorazili k okraji lesa, neboli k dálnici, tak jsme se vydali po dálnici směrem po dálnici, ale samozřejmě jsem dala všem zvířatům podobu koní, aby to nevypadalo divně. Cválali jsme směrem k hotelu a asi za patnáct minut jsme tam byli. Před hotelem jsme sesedli momentálně z rádoby koní a přivázali jsme je k zábradli u hotelu a oni se tam pásli. Vstoupili jsme do ohotelu a šli jsme ke mě. Tam jsem všem dala pití a pustili jsme si televizi. "Kdo to byl?" zeptala jsem se "Nevím, ani jsem je pořádně neviděl." pokrčil rameny Leo "Já to taky nevím." řekla jamie. Já jsem na notebooku projížděla net, jestli něco nenajdu o čtyřech stejných bílích vlcích. Našla jsem jenom zachránné stanice atd. Po půl hodině jsem to vzdala a dívala jsem se na nějakej film o upírech. Byla to děsná slátanina, například že upíři uměli hypnotizovat zrakem, což neumí, když se změnili, tak jim narosti špičáky, prodloužili se jim uši, to nebyloí tak strašný, ale pak tam bylo, že se dokážou někomu vkrázt do hlavy a ovládat ho. Jednoduše to bylo moc přeplácaný. "Hele zrovna je něco o vlkodla cích. Přepni to." řekla Maia, když se dívala do programu. Vzala Leovi ovladač a přepnula to na něco o nějaký mytologii. Byl tam nějakej chlap a ten tam všechno vysvětloval do posledního puntíku, takže se musel alespoň trošku vyznat. Všichni jsme poslouchali a všechno o nás byla pravda. "Musíme toho chlapa najít, on nebude někdo, kdo si to nastudoval někde v knížce. Musí o nás něco vědět." řekla jsem a všichni přikývli. Když něco jako dokumet zkončilo, tak se tam objevilo, že tento člověk se tím zabývá sám a je z výskumné stanice ze města, kde jsem byla právě teď ubytovaná. "Myslím si, že zajdeme za panem Ronym a trochu si s ním popovídáme." řekla jsem a všichni přikývli. Zvířátka jsme nechali v ytě a vyrazili jsme. Na místě jsme byli asi za půl hodiny, protože jsme to nemohli najít. Zazvonili jsme a ozval se ihned nějaký hlas. "Ano?" řekl hlas. "Dobrý den, jdeme za panem Roným Rasem." řekla jsem "Za chvíli přijde, počkejte chvilku prosím." řekl hlas a vyplo se to. Za chvilku se otevřeli dveře a tam stál pan Rase. "Dobrý den." řekla jsem a usmála jsem se. "Kdo jste?" zeptal se a prohlédl si nás. "Viděli jsme váš dokument o vlkodlacích a nutně by jsme se Vás potřebovali na něco zeptat. Nejlépe v soukromí." řekla jsem a všichni jsme se usmáli. "Jistě, pojďte za mnou." řekl a my jsme šli za ním. Bylo to tu obrovské. Nejpodivnější bylo, že jsem tu cítila hodně nadpřirozena. Co když to není normální výskumná stanice? Co když tady dělají pokusy na nadpřirozených bytostech?! kladla jsem si otázky v hlavě. Začala jsem být neklidná, protože jsem neměla, ale vůc neměla ráda nemocnice a tohle jí sakra hodně připomínalo. Došli jsme do nějaké asi kamceláře a ten chlap se posadil za stůl na židli a my jsme si sedli na gauč naproti němu. "Nuže? O čem jste to chtěli mluvit?" zeptal se a nadzvedl obočí. "Jen se chceme zeptat, jak toho víte tolik o vlkodlacích. My jsme totiž velcí fanoušci a podpořitelé nadpřirozena." plácla jsem první, co mě napadlo. On se trochu zarazil. "Už jsem dlouho nikoho takového nepotkal. O vlkodlaky jsem se začal zajímat, už v mém dětství a od té doby jsem shlédl snad všechny filmy a přečetl jsem všechny knihy o nadpřirozenu. Následně jsem si všechno spojil a to, co vyčnívalo jsem odstranil a vzniklo toto. Vy jste snad nalezli nějakou pravdivost ve vlkodlacích?" zeptal se nadšeně. "No vlastně by jste nám musel něco slíbit." řekla jsem a on začal kývat hlavou. "Co jste zjistili? Nikomu to neprozradím." řekl a doufal, že mu něco řekneme. "Řekněte nám, kde jste to sakra zjistil! Svítí nám oči jenom v jednom seriálu a to jste tam taky řekl, jak je to doopravdy?!" držela jsem ho pod krkem a málem mi začali růst drápy a zuby a svítit oči. "Já- já vám říkám prav.. Moment. Nám? Jak jako nám? Vy jste vlkodlaci?" zeptal se s jiskřičkami v očích. "Jestli cekneš, tak si pro tebe osobně přijdu a prokousnu ti hrdlo. Jasné?" zeptala jsem se ho a on začal horečnatě přikyvovat hlavou. Já jsem ho položila zase zpátky a snažila jsem se uklidnit. "Já tomu nemůžu věřit! Vlkodlaci! O tom se mi ani nezdálo, že bych se zrovna já mohl setkat s vlkodlakem!" začal se radovat. "Ukážete mi to?" zeptal se s prosným obličejem. "Co jako?" zeptala jsem se ještě se zavrčením. "No přeci vaši přeměnu." řekl "Podívala jsem se na ostatní a ti přikývli. Já jsem se nadechla a vydechla jsem, abych se uklidnila. Začala jsem se pomalu přeměňovat a to byl sakra blbej nápad. Bylelo to, hrozně to bolelo, jako poprvé. Když jsem se přeměnila, tak bolest ustala a já jsem se postavila. "To je úžasné. Přímo pro vědu nemožné. Co ty máš za postavení ve smečce?" zeptal se a přišel blíž, aby si mě prohlédl. Já jsem na něj zasvítila zelenýma očima. "Tuhle barvu neznám, co to je za postavení?" podíval se na ostatní za mnou. "Delta." řekl Leo. "Aha. Mohl bych to příště zveřejnit ve svém výskumu? Nebo be jste mohli spolupracovat a zaplatil bych vám dobře." řekl a usmál se. Já jsem se přeměnila zpět. "Promiňte, ale mi za pár dní odjíždíme." řekla jsem a jeho úsměv opadl "Tak alespoň na těch pár dnít." řekl a já jsem si povzdechla. "Taky dobře. " řekla jsem a on se usmíval, jak měsíček na hnoji. "Tady máte všechny moje poznat, můžete se na ně podívat a zítra mi řeknete, jestli mi tam něco chybít, nebo přebývá." řekla a v šuplíku začal hledat nějaké poznatky. "To nebude nutné. Jednoduše se nás zeptáte a my dpovíme, stejně by jsme to do zítřka nestihli." namítla jsem. "Tak dobře. Začneme hned, nebo někdy jindy?" zeptal se a zasunul šuplík. "Asi hned." řekla jsem a ostatní přikývli. On se nás ptal na takové běžné věci a někdy zabloudil i k magii, ale o živlech a Posledních a tak dále jsme pomlčeli. Asi za dvě hodiny nekonečných otázek jsme šli pryč. "Je celkem milej, ale docela ukecanej." řekla Maia. "To jo. Co budeme dělat teď?" zeptal se Jamie. "Nevím. Asi nejdřív půjdeme zkontrolovat prcky." řekla jsem a vydali jsme se směr hotel. Když jsme dorazili, tak jsme uviděli čtyři spící mazlíky. Upřímě jsem si oddechla, že to tady nezdomolovali. Potichu jsme vešli dovnitř a já jsem udělala něco k jídlu. Když jsme dojedli, tak jsme šli zase ven. Měla jsem v plánu to tu trochu poznat. Vydali jsme se do města. Bylo větší, než jsem si myslela. Bylo tady spoustu obchodů, ve kterých bylo většinou oblečení, obuv a podobně. Došli jsme do nějakého velkého, krásného, klidného parku. Najednou jsem uslyšela kňučení a nějakou partu kluků. Vydali jsme se po zvuku a když jsem to spatřila, tak mě popadlo tolik vsteku, že jsem se málem přeměnila. Bylo tam asi pět kluků a kopali do pejska, který pomalu ztrácel síly. "Nechte ho být!" řekla jsem rázně a šla jsem přímo k nim. Všichni přestali kopat do toho pejska a podívali se na mě. Založili si ruce na hrudi a povýšeně se na mě dívali. Opět ta povýšenost, jak já to nesnášim a to už jsem se neudržela. "A kdo nám v tom zabrání? Ty? To sotva, vždyť by tě přepral i ten čokl." řekl a já jsem vybouchla vsteky. "Řekla jsem NECHTE HO BÝT!" řekla jsem hlasem, kterého jsem se až sama lekla. "Někdo si nám tu hraje na drsňačku. A jak se vlastně jsmenuješ?" řekl a přeměřil si mě pohledem. "Tvoje smrt." řekla jsem a on se na mě udiveně podíval. "Cože? Být tebou, tak si ze mě dělat srandu nebudeš." řekl a vydal se ke mě. "A kdo mě zastaví? Ty a nebo ty tvoje gorily? To sotva." řekla jsem a tím jse ho asi už fakt naštvala. "Tos přehnala holčičko." řekl a došel až ke mě. Já jsem se jen ušklíbla a zvedla jsem ukazováček. "Máte čas, dokud nenapočítám do pěti. Pak vám začne to pravé peklo." řekla jsem a začala počítat. "Ty si ze mě budeš pořád dělat srandu jo? Abych ti jednu nenatáhnul a druhou sis nedala o strom." řekl a já jsem dopočítala jakoby nic. "Čas vypršel." řekla jsem a chytila jsem ho pod krkem. On začal kopat nohama a já jsem přitvrdila stisk. "Co to doprdele?" řekl a to už se dusil. Asi mi začali svítit oči, proto se tak vylekal. "Teď přísahej, že už nikdy neublížíš žádnému nevinnému a jestli ano, tak si pro tebe osobně dojdu a nechtěj vědět, co se s tebou stane." řekla jsem a on polkl. "S-S-Slibuju." řekl přidušeně a já jsem ho nechala spadnout na zem. On se držel za krk a snažil se pořádně nadechnout. "A pro vás to platí taky." řekla jsem těm jeho "noksledům" a oni začali horečnatě přikyvovat. "Zmizte." řekla jsem a oni sebrali toho svího šéfa a odfrnkli. Já jsem přišla ke krčícímu se pejskovi a dřepla jsem si k němu. "Neboj se maličký. Teď už ti nikdo neublíží." řekla jsem a nátáhla jsem k němu opatrně ruku. Nebyl ještě dospělý, bylo to štěně. Asi pitbull. Opatrně jsem se k němu přiblížila a pohladila jsem ho. On si mě očuchal a váhavě přišel blíž. Začala jsem ho hladit, donesli jsme ho na veterinu, aby ho prohlédl, protože mohl něco chytit. Došli jsme naveterinu a tam ho veterinář začal prohlížet a po nějaké té době řekl, že je v pořádku. Šli jsme tedy do hotelu...

Takže je tu další kapitolka! Doufám, že se vám líbila a budu moc, moc a moc ráda zali každý votes, koment, nebo případné zdílení. Doufám, že se vám líbilo a já se s vámi pro zatím loučím.  Uvidíme se u další kapitolky.

Vaše Wolvie!

Bye! Bye!