Volání

kapitola 8.

Když jsme dorazili do nemocnice, tak jsme šli k recepci a tam stála nějaká mladá sestřička. "Dobrý den." řekla jsem a ona se na mě podívala. "Dobrý den. Co potřebujete?" zeptala se s milým úsměvem. "Upadla jsem a myslím si, že mám zlomené žebro, jen jestli by se na to někdo nepodíval." řekla jsem s úsměvem. "Chvilku počkejte, hned vám někoho zavolám." řekla a odešla někam dozadu. Za chvíli přišel nějaký doktor. "Dobrý den, vy jste ta dáma s tím zlomeným žebrem?" zeptal se. "Ano. To jsem." řekla jsem. "Tak pojďe prosím za mnou." řekl a my jsme šli za ním. Ten doktor byl celkem pěknej. Vlasy do blonďata, zelené oči, o něco vyšší, než já. Došli jsme před nějakou místnost a on ve vnitř udělal rentgenový snímek a pak nám ukazoval moje žebra. "Zlomené nic nemáte, jen pohmožděný hrudník." řekl a já přikývla. "Děkuji." řekla jsem a zaplatila jsem mu. "Ne, to si nechte." řekl a odstrčil mou ruku s penězi. Věděla jsem, že to nemá cenu a strčila jsem si peníze zpátky do peněženky. "Moc děkuji." řekla jsem a on přikývl. "Tady máte moji vyzitku, kdyby se něco stalo, tak zavolejte." řekl a já jsem si od něj vizitku vzala. Odešli jsme a šli jsme domů. Leo šel k sobě domů a já jsem ihned odpadla.

Ráno jsem se vzbudila a vzpoměla jsem si na svou výhru. Ihned mi to vykouzlilo úsměv na tváři. Oblékla jsem si černé kraťasy a rudé tílko a šla jsem dolů do kuhyně. Mamka už dělala snídani. "Bré ráno." řekla jsem šla jsem k lince. "Dobré." řekla a podala mi namazaný rohlík s máslem a šunkou. Posadila jsem se ke stolu a snědla jsem ten rohlík. Pak jsem si šla vyčistit zuby a ještě jsem si došla k nočnímu stolku pro řetízek. Nasadila jsem si ho na krk a sešla jsem ze schodů dolu. "Kde jsi to vzala?" ukázala mamka na řetízek, ale z jejího obličeje bylo až moc dobře vidět, že to ví. "Je od mojí mamky." řekla jsem a ona přikývla. "Půjdu se protáhnout, za hodinu jsem doma." řekla jsem vyšla jsem ven.

Běžela jsem opět do lesa a ve skoku jsem se přeměnila na vlka. Jako vlk jsem na krku pořád měla ten přívěšek, což mě udivilo. Doběhla jsem do lesa a tam jsem se nadechla čerstvého, čistého vzduchu.  Bylo mi v lese dobře. Jen tak jsem se procházela a pozorovala les v jemné mlze. Došla jsem na louku, posadila sem se a zavřela oči. Jen jsem poslouchala zvuky ptáků, dokonce jsem slyšela i ty vodopády a řeku. Ani nevím jak dlouho jsem tam takhle seděla. Za sebou jsem zaznamenala pohyb a otevřela jsem oči.

Za mnou stál malý srneček. Pomalu jsem se zvedla a otočila jsem se. Srneček se na mě podíval a bylo vidět, že se bojí. Pomalu jsem šla k němu a on stál na místě a pozoroval mě. Když jsem k němu přišla, tak jsem si sedla a čekala, co udělá. On ke mě opatrně přišel a očuchal si mě. Po chvíli se o mě začal otírat a já poznala, že je mu asi zima. Nejspíš se ztratil. Uslyšela jsem vrčení a otočila jsem se za zvukem. Stál tam Marcus a za ním ta jeho parta. Začala jsem vrčet, protože jsem chtěla ubránit Srnečka. Zase ty? zavrčel Marcus. Ty už jsi se uzdravil z porážky? Chtělo by to novou vlnu. řekla jsem a připravila jsem si bojový postoj. Nemam náladu se prát. Nech nám naší snídani a necháme to bejt. řekl a já jsem si odfrkla nad jeho naivností. Ani náhodou! řekla jsem a podívala jsem se a srnečka. Ten se za mnou krčil a vypadalo to, že mi důvěřuje. Co se to tady děje? uslyšela jsem další hlas.

Rozhlédla jsem se a uviděla jsem přicházející bílou vlčici, neboli Alfu. To mi tady scházelo. Pomyslela jsem si a dívala jsem se na Marcuse a jeho partu. Oni měli ocas mezi hohama a uši sklopené u hlavy. Oni se jí bojí? Takovej respekt jsem hodně dlouho neviděla. Sáro? Podívala se na mě udiveně. Já jsem se už chystala otočit a odejít, ale když jsem se otočila, zůstala jsem stát jak přibitá. Za mnou stálo snad třicet srnců a srn. V čele stál malý srneček. Co to sakra. ozval se mi v hlavě Marcusovo hlas. Jeden obrovský jelen ke mě přišel a jakoby se uklonil. Já jsem couvla, jinak by mě praštil parohama. Vůbec jsem nechápala co se to tady sakra děje. Postupně se začali uklánět všechny srny a srnci. Otočila jsem se na ostatní a ty jenom s otevřenou pusou hleděli střídavě na mě a na jeleny. Já jsem se přeměnila na člověka a čekala, co dělají. Oni zase normálně zvedli hlavu a já jsem přešla k tomu velikýmu jelenovi. Pohladila jsem ho po čumáku. Šla jsem hlouběji do stáda. Tam byl ten malý srneček a já jsem si k němu dřepla na bobek. "Nemáš zač." řekla jsem a on pokýval hlavou. Jeleni se začali pomalu otáčet a odcházet.