Volání

kapitola 27.

Ráno jsem se vzbudila o dost dříve, než ostatní. Potichu jsem se vyplížila z jeskyně. Seděla jsem na jeskyni a pozorovala jsem východ slunce. Pomalu se všichni začali probouzet. Když byli všichni vzhůru, připravili jsme se a vydali jsme se směr hory. To bude dlouhý den.

Všichni šli normální chůzí. Občas se nějaká skupiny oddělila, aby si šla zalovit a najíst se. Já jsem si po cestě ulovila zajíce. To mi prozatím stačilo. Šli jsme celý den. Nikomu to nevadilo.  Když se začalo stmívat, ti co měli stany, tak si je rozložili, což byli většinou jen upíři, protože ti nemají teploučkou srst.

Pomohla jsem vlkodlakům vyhrabat doupata na sponí, po případě jsem liánama utvořila přístřešek.  Večer jsme si šli ještě všichni hromadně zalovit. Upíři jen sáli krev a my vlkodlaci jsme si všechno přitáhly do tábořiště a pak jsme kosti a zbytky zahrabali do jedné velké díry.

Pak jsme se všichni ukládali do staný nebo doupat. Když už všichni spali, tak teprve pak jsem šla do stanu. Leo byl v lidském a proto jsem se také přeměnila. "Začínal jsem se o tebe bát." řekl a já jsem si k němu lehla. "Počkej, přikreju nás." řekl a natahoval se pro deku.

"Počkej." řekla jsem. On zůstal sedět. Narostly mi křídla a oba dva jsem nás obejmula křídly. On se bál položit. "Neboj se. Mě to nebolí a kdyby, tak bych ti řekla." řekla jsem a on si opatrně lehl. Chvíli ležel stuhle a pak se trochu uvolnil a trochu víc se zachumlal pod moje křídlo. Mě to bylo přijemné. Proto jsem si ho přitáhla co nejblíž a on mě obejmul. Za chvíli jsme oba dva usnuli.

Ráno jsem se probudila první. Mravenčilo mi v křídle, na kterém jsme oba dva leželi. Opatrně jsem ho vytáhla zpod Leova těla. Křidlo jsem si protáhla a nechala jsem si obě dvě zarůst do zad. Vylezla jsem ze stanu.

Všude byl ten ranní čerstvý vzduch a vůně lesa. Ještě vycházelo slunce. Miluju takovýhle probuzení. Všichni nejspiš ještě spali a proto jsem se vydala si něco ulovit sama. Zavětřila jsem a ucítila jsem nedaleko stádo jelenů a to obrovský.

Přeměnila jsem se a byla jsem ve svém krásném černo-hnědo-bílím kožichu. Rozeběhla jsem se po pachu. Zastavila jsem se ve křoví a pátrala očima po obrovském stádě. Vyhlédla jsem si starou laň. Vyběhla jsem a oddělila jsem jí od stáda. Když už přestávala mít síly, tak jsem jí skočila na záda. Překousla jsem jí vas a ona se mrtvá skácela na zem.

Já jsem jí rozpárala břicho a sežrala jsem téměř všechno. Najednou za mnou křupla větvička. Otočila jsem se a tam stál ten... ehhh... jak že se jmenoval. Jo, Theo! Myslím. Nakrčila jsem se a naježila. Vrčela jsem z plnýh plic.

Klid holka. Nepřišel jsem tě zabít. řekl a já jsem malinko přestala vrčet. Tak proč jsi tady? řekla jsem. Chci do smečky. řekl a to mně překvapilo. Jenže já do žádné nepatřím. řekla jsem. Zatím ne. Když jsem tě viděl naposledy, tak se ti rudě zablesklo v očích a já chci být první ve smečce, až se staneš Pravou alfou. Což nebude nejspíš strvat dlouho, jak sleduju tvoje oči. řekl a já jsem přestala svítit očima.

Pokud se to stane, tak ti garantuju, že první nebudeš. řekla jsem. To se uvidí. řekl a zmizel v křoví. Já jsem ještě dojedla zbytky z laně a vrátila jsem se zpátky.

Pár lidí bylo už vzhůru, ale většina ještě spala. Jen tak jsem ležela na jednom z kamenů a poslouchala jsem okolí.

Za mnou najednou křupla větvička. Z prudká jsem se postavila a otočila. Stál tam ten Theo. Ten mi snad nedá pokoj. Co zase chceš? Zavrčela jsem na něj. Jen si tě hlídám. Vím, že jsi silnější, ale já jsem chytřejší. řekl a sedl si. Neustále mě propaloval pohledem. Zmiz, jinak si poneseš následky. zavrčela jsem na něj, ale on se ani nehnul.