Volání

kapitola 16.

Za Stefanem stál nějakej chlap. "Ahoj Sáro." řekl Stefa, ale já jsem pořád divně zírala na toho chlapa. Když Stefan sešel schody a pozval mě a Lea dál, tak k nám přišel i ten chlap. "Ahoj. Já jsem Niclaus. Ale můžeš mi říkat Clausi." řekl a natáhl ke mě ruku. "Sára. A ty jsi ten nesmrtelný hybrid?" řekla jsem, když jsem si s ním potřásla. "Takže už jsi o mě slyšela. To nám ušetří čas." řekl "A kdo jsi ty?" řekl a podíval se na Lea za mnou. "Leo." řekl a s vrčením si s ním  potřásl rukou. Někdo si tady s někým nepadl úplně do oka.

Takže teď k tomu, proč jsem tady." řekl a chtěl se napít vody ze svojí flašky. "Odkud je ta voda?" řekla jsem a ukázala jsem na flašku. "Z místní studny." řekl "To bych jí radši nepila. Je v ní Oměj." řekla jsem a on tu flašku dal co nejdál od svých úst. "To je taky důvod, proč jsme přišli. Chtěli jsme poprosit o trochu vody z vaší soukromé studny." řekla jsem a podívala jsem se s milým úsměvem na Stefana. "To nebude problém." řekl "A já jsem přijel, protože tady někdo prý terorizuje město a snaží se dostat Vyvolenou, která sem přijela a také mi může pomoci k tomu, abych mohl vytvářet další hybridy." řekl a já jsem se na něj podivně podívala. "Nevíte o ní něco?" řekl s milým úsměvem.

"Ne. Nevíme. My jsme sem přijeli hledat mojí matku, která mě už dávno opustila." řekla jsem "A jak se jmenovala?" zeptal se Claus "To nevím." řekla jsem rukou jsem se opřela o opěradlo pohovky, čímž bylo vidět moje znamení na ruce. "Co to máš na ruce?" řekl Claus. Sakra. "To je jen znamení smečky mojí matky." řekla jsem a ruku si položila do klína, aby to znamení nebylo vidět. "Mohu se podívat?" zeptal se Claus a já k němu natáhla ruku a on ji opatrně uchopil a otočil si ji, aby viděl na znamení. "Zajímavé. Vypadá jako znamení Posledních." řekl a pustil moji ruku. "Nebyla tvoje matka čirou náhodou Alfa té proslavené smečky, která chránila jejich dceru chráněnou živly? To jste si mysleli, že to přede mnou jen tak zamlčíte? To jste se šeredně zmýlili. Ale možná bych vám to mohl odpustit." řekl a já jsem došla k závěru, že jsme v pěkný kaši. "Jak možná?" řekla jsem. "Když mi pomůžeš k tomu, aby jsem mohl stvořit další hybridy." řekl a já jsem se podívala na všechny ostatní a ti pohledy upírali na mě. "Ale já nevím jak." řekla jsem chladně a bez emocí. "To ti pak řeknu. Tak příjmáš?" řekl "Tak dobře." řekla jsem a s odporem jsem si s jeho rukou potřášla. "Takdobrá. Teď musím ještě něco vyřídit." řekl a odešel ke dveřím, kterými následně prošel a zabouchl je.

"A co ta voda?" řekla jsem. "Co co?" řekl Damon. "Já bych nerada zůstala bez vody kvůli blbý oměji, která mě může i zabít." řekla jsem "Tak dobře. Můžeš u nás zůstat, dokud se voda nezfiltruje." řekl a Damon a já jsem se na nějnechápavě podívala "Co jsem zas řek?" řekl "Já tady nechci bydlet. Já bych jenom ráda pila neotrávenou vodu." řekla jsem. "Jak je libo." řekl Damon a odešel někam nahoru. "Tak a my asi půjdeme." řekla jsem a Leo přikývl. Šli jsme domů a já jsem po celou dobu cesty mlčela. Neměla jsem co říct a poslouchala jsem šumění stromů a okolní svět. "Sáro?" podíval se na mě Leo. "Hm." zabručela jsem na náznak, že poslouchám. "Přemýšlela jsi někdy, co se stane, až zachráníš svět?" řekl a já jsem se podívala do jeho krásných očí.

"Ne. Ale v proroctví je psáno, že mě to vyčerpá na tolik, že nejspíš umřu. Existuje jen malá šance, že přežiju, ale... Ne to nejde." řekla jsem a zavrtěla hlavou. "Co ale?" řekl Leo. "Abych přežila, tak by se na mě musel myslí napojit někdo, kdo je mi hodně blízký a já bych čerpala jeho energii. Ale nehodlám někoho zabít, jen protože můžu přežít a navíc ta šance je mizivá. A ten někdo by jsi nejspíš byl ty a já prostě nechci, aby jsi umřel. Já tě miluju. To už radší umřu, aby ty jsi mohl žít a já ti neztěžovala život." řekla jsem a ukápla mi jedna slza. "Já bych pro tebe udělal cokoli. Kvůli tobě bych se zabil. Taky tě miluju. Bez tebe bych nemohl žít." řekl a přitáhnul si mě k sobě do polibku. Já jsem spolupracovala, ale pak jsem se odtrhla. "Ale já už jsem s tím smířená." řekla jsem a šla dál a Leo mě doběhnul. Já jsem se přeměnila a běžela jsem co nejdál. Slyšela jsem, jak na mě v mysli volá, ale já se nehodlala zastavit. Proč mi to ještě ztěžuje? Pro mě je těžké vědět, že prostě umřu a ublížím tím ostatním, co mě mají rádi. Někteří lidé by se oběsili, nebo by se podřízli, ale to by tím nic nezlepšila. Zlo by vyhrálo, zradila bych tím celý svět. Zradila bych své blízké a svoji rodinu. Jestli mi to ještě jednou někdo připomene a bude mi to ztěžovat, tak prostě uteču. Najdu všechny Poslední, svoji matku a smečku sama. O tom jsem přemýšlela, ale neměla jsem k tomu důvod, teď už jo. Najednou jsem uslyšela výstřel a zatmělo se mi před očima....

Je tady další sice krátka, ale napínavá kapitolka. Doufám, že se líbí.