Dusk Till Dawn

* Nine *

Náš vztah se na celé čáře rovnal těm, jaké prožívají sedmnáctiletí teenageři. Smáli jsme se každé sebemenší maličkosti, vyváděli na každém rohu, po nocích jsme sedávali na střeše paneláku a pozorovali hvězdy... A já tohle všechno tak zbožňovala... a díky jeho přítomnosti se všechny ty černé mraky mé minulosti začaly pomalu rozplývat.

Asi nejbláznivější věc, co nás kdy mohla napadnout byla, když jsme zůstali čekat u obchoďáku až do setmění a pak jsem si já sedla do nákupního vozíku a Sebastian se mnou běhal po parkovišti. A pak jsme se jen líbali a usmívali se od ucha k uchu. Byli jsme jeden druhým doslova opilí.

A jednoho večera se to na mě zase všechno sesypalo.

„Co se děje? Proč pláčeš?" zeptal se tiše a jeho silné paže si mě stáhly do objetí.

,,Mám strach že až se probudím, už tu nebudeš. Jsi jediný světlý bod v mém ztraceném životě, nenechávej mě samotnou prosím."

,,Nikdy tě nenechám samotnou. Budu s tebou od soumraku do úsvitu," šeptl, jemně uchopil mé zápěstí a žiletku, jakou jsem doteď svírala mezi prsty, položil na umyvadlo. A já mu pak jen vpadla do náruče a brečela a brečela a brečela.

Deprese je děvka. Dokáže zničit i to nejsilnější pouto mezi dvěma lidmi.

I tak silné pouto, jaké drželo nás dva.