Dusk Till Dawn

* Twenty-One *

Kdybych nebyla tak tvrdohlavá, všechno teď mohlo být v pořádku.

Ten osudný bod zlomu přišel na Nový Rok. Ještě tu noc jsme stáli na střeše paneláku a pozorovali noční oblohu posetou hvězdami, na jaké se rozletovaly tisíce pestrobarevných světlic, a pak jedna hvězda spadla a my jsme se líbali...

A ráno...

Na mě zase dolehla ta moje spropadená deprese.

,,Zlatíčko... Neměla by sis najít jinýho psychiatra? Vždyť...jsi na tom pořád stejně špatně...jo, možná se to nepatrně zlepšilo, alle není to moc znát..."

,,Sebastiane já jsem v pořádku. Úplně. V pořádku. Nepotřebuju měnit psychiatra ani nic dalšího."

,,Já jen...chci abys byla šťastná a netrápila se," dřepl si ke mně a položil mi dlaně na ramena.

,,A kdo se tě o to prosil? Nemusel jsi mě vůbec oslovovat. Já...vůbec jsi mi nemusel pomáhat, nepotřebuju tvojí pomoc! Běž pryč prosím."

,,Cože?" zeptal se, jako by tomu nemohl nebo nechtěl uvěřit.

,,Řekla jsem, abys šel pryč Sebastiane!" zvýšila jsem hlas a nechala si po tváři stéct pár slz.

,,Fajn, půjdu, ale dobře si uvědom, že až budeš potřebovat utěšit nebo obejmout, už tu nebudu... A víš.. .jak ses mě tehdy večer ptala co mi bylo, tak... vzpomněl jsem si na svojí bývalou přítelkyni... byli jsme spolu čtyři roky a pak všechny sračky co udělala naházela na mě a... prostě mi zlomila srdce. A nejvíc mě mrzí, žes mi to samý teď udělala i ty. "

A pak se se slzami v očích otočil a odešel.

Až teprve tehdy mi došlo, jak obrovskou chybu jsem udělala. Nechala jsem ho jít.

A pak jsem udělala další příšernou blbost.