Dusk Till Dawn

* Four *

*' ,,Jsi v pořádku?" zeptal se zničehonic a mně až tehdy došlo, že ležíme na sobě a zíráme si navzájem do očí.

,,Jo jsem, a ty?

,,Snad taky," pousmál se a začal se naklánět až nebezpečně blízko k mým rtům...'*

Na poslední chvíli jsem se vzpamatovala a odtáhla se.

,,Ehm... asi už půjdeme," prolomila jsem to trapné ticho mezi námi a od Sebastiana se mi dostalo jen strohého kývnutí. V jeho tváři poletoval zmatek, zaskočení a snad i... malinký náznak smutku?

,,Tak pojď," natáhl ke mně ruku, abych mohla vstát, jenže mě chytil za zápěstí.

,,Au!" sykla jsem a začala si prohlížet zmíněné místo.

,,Ukaž, neublížil jsem ti?" chtěl se ujistit, jestli se mi něco nestalo, ale já ucukla.

,,Ne to je dobrý, nic s tím nemám."

,,Bell ukaž mi tu ruku."

,,Vážně s tím nic nemám-"

,,Ukaž mi tu ruku," zdůraznil, tak jsem tedy nakonec svolila.

Jen co si všiml jizviček od žiletky, okamžitě si mě přitáhl do objetí.

,,Proč ses zase řezala?" zeptal se s lítostí v hlase a začal mě jemně hladit po zádech.

,,Prostě... vždycky to na mě spadne... ta sezení zabírají tak na dva na tři dny, a pak už to jede zase odznovu..." po líčku se mi svezlo pár horkých slz protkaných smutkem a pocitem viny.

,,Já... neměla jsem ji zastavovat, kdyby bývala přeběhla a já jí to řekla až pak, mohlo teď být všechno v pořádku a- nesrazilo by jí auto uprostřed přechodu... jenže jsem byla moc blbá a měla hroznou radost, že nás vzali na vysokou... hlásily jsme se sem společně..."

,,Neber si to za vinu, nemůžeš za to... Snad- když ten řidič vidí, že na přechodu někdo stojí, měl by zabrzdit...a ne jet plnou rychlostí... Už neplač, nechceš jít ke mně domů? Můžeme se kouknout na film a jestli budeš chtít, mohla bys u mě i přespat. Takhle večer a v tomhle stavu tě nenechám doma samotnou."

,,Já nevím... co když mě třeba budeš chtít... ehm... no..."

,,Znásilnit? Bell tobě přeskočilo, že jo? Neplácej hlouposti a pojď."

A tak jsem šla. Tím večerem to všechno začalo...