V našem vztahu se našly i takové chvíle, kdy jsme buď jen tak seděli, procházeli se kolem jezera nebo pozorovali hvězdy, a nedokázalo je narušit vůbec nic. Ani ta moje otravná depka.A takové chvíle jsem milovala ze všech nejvíc, protože byly tak moc jedinečné.
Jednou jsme se takhle ruku v ruce procházeli, když mi zničehonic ve vlasech přistála sněhová koule.
,,No počkej, to si vyřídíme!" otočila jsem se se smíchem, ze země popadla hromádku té bílé třpytivé hmoty a rozeběhla se za Sebastianem.
Utíkal jako zběsilý, mému zásahu se ale v žádném případě nevyhnul.
,,Tak, to máš za to," odhrnula jsem mu šálu a zmíněnou hromádku sněhu mu nasypala za krk.
,,Já tě-" nakousl a skolil mě na lopatky.
Bez slitování na mě začal nahrabávat sníh a aby toho nebylo málo, ještě mě začal lechtat.
,,Sébi přestaň, notak dost, já se počůrám a myslím to smrtelně vážně!" smála jsem se na celé kolo a šila sebou jako pominutá.
,,Okay už končím," zvedl ruce na znamení, že se vzdává a pak si lehl vedle mě.
,,Andělíčci?" lišácky se usmál, v očích mu poletovalo snad tisíc nadšených jiskřiček.
,,Andělíčci," souhlasila jsem a úsměv mu oplatila.
Připadala jsem si jako pětiletá holka. Ale ten pocit byl zatraceně boží!
Někdy jsem vážně pochybovala, jestli jemu bylo dvacet pět a mně dvacet tři.
,,Jsi to nejůžasnější, co mě kdy potkalo," Sebastian si mě k sobě přitáhl a spojil naše rty v jedny.
A tys byl to nejůžasnější, co kdy potkalo mě.
ČTEŠ
Dusk Till Dawn
FanfictionPrvní díl k příběhu 'After All This Time? Always' 😊 „Co se děje? Proč pláčeš?" zeptal se tiše a jeho silné paže si mě stáhly do objetí. „Mám strach že až se rozední, už tu nebudeš. Jsi jediný světlý bod v mém ztraceném životě plném temnoty. Nenech...