Dusk Till Dawn

* Fifteen *

V našem vztahu se našly i takové chvíle, kdy jsme buď jen tak seděli, procházeli se kolem jezera nebo pozorovali hvězdy, a nedokázalo je narušit vůbec nic. Ani ta moje otravná depka.

A takové chvíle jsem milovala ze všech nejvíc, protože byly tak moc jedinečné.

Jednou jsme se takhle ruku v ruce procházeli, když mi zničehonic ve vlasech přistála sněhová koule.

,,No počkej, to si vyřídíme!" otočila jsem se se smíchem, ze země popadla hromádku té bílé třpytivé hmoty a rozeběhla se za Sebastianem.

Utíkal jako zběsilý, mému zásahu se ale v žádném případě nevyhnul.

,,Tak, to máš za to," odhrnula jsem mu šálu a zmíněnou hromádku sněhu mu nasypala za krk.

,,Já tě-" nakousl a skolil mě na lopatky.

Bez slitování na mě začal nahrabávat sníh a aby toho nebylo málo, ještě mě začal lechtat.

,,Sébi přestaň, notak dost, já se počůrám a myslím to smrtelně vážně!" smála jsem se na celé kolo a šila sebou jako pominutá.

,,Okay už končím," zvedl ruce na znamení, že se vzdává a pak si lehl vedle mě.

,,Andělíčci?" lišácky se usmál, v očích mu poletovalo snad tisíc nadšených jiskřiček.

,,Andělíčci," souhlasila jsem a úsměv mu oplatila.

Připadala jsem si jako pětiletá holka. Ale ten pocit byl zatraceně boží!

Někdy jsem vážně pochybovala, jestli jemu bylo dvacet pět a mně dvacet tři.

,,Jsi to nejůžasnější, co mě kdy potkalo," Sebastian si mě k sobě přitáhl a spojil naše rty v jedny.

A tys byl to nejůžasnější, co kdy potkalo mě.