Dusk Till Dawn

* Sixteen *

,,Sébi?" špitla jsem do pološera místnosti a téměř hned se mi dostalo odpovědi.

,,Potřebuješ obejmout?" pousmál se Sebastian a bříšky prstů mi něžně přejel po tváři. Na jeho předešlou otázku jsem jen kývla.

,,Uklidňuje mě to. Možná jsem divná ale prostě mi pomahá něčí dotek," přitulila jsem se k němu a vdechovala jeho jemnou vůni.

,,Vůbec nejsi divná, jsi jenom citlivá. Kdykoliv budeš cokoliv potřebovat, stačí říct. Miluju tě."

,,Já tebe taky," usmála jsem se mu do ramene a vzala mezi prsty lem jeho černého svetru.

,,Zase depka?" povzdechl si a pohladil mě po zádech.

Mlčela jsem. A mlčení znamená souhlas.

,,Tak hrozně mě to nebaví, jsem z toho unavená, v noci skoro nespím, už mě unavuje pořád brečet... a už nevím co udělat, aby to přešlo. A navíc... mám pocit, jakoby ses mi ztrácel..." jen jsem tam seděla v jeho objetí a nechávala si po tváři spadat slzy.

,,Já se ti neztrácím, jsem tady, vedle tebe, a nehodlám nikam odcházet. Šel bych teprve tehdy, až bys to ty sama chtěla."

A já to skutečně udělala. Chtěla jsem, abys odešel. Nechala jsem tě jít. Ale k tomu se teprve dostaneme...