Stál jsem na chodbě ára a přes obrovskou prosklenou stěnu jsem pozoroval Bell. Vypadala tak bezbranně, tak zranitelně...
,,Vaše přítelkyně je v pořádku, ale stačilo pár minut a mohlo být po všem," přišel za mnou lékař a já se k němu otočil čelem.
,,Takže bude v pořádku?"
,,Víceménně ano. Jen, možná si nebude pamatovat některé události. Při nehodách, kde dojde k nějákému poranění hlavy nebo nedostatku kyslíku v mozku se občas stává, že si mozek zapamatuje jen to, co si pamatovat chce, to je ten lepší případ, v tom horším si dotyčný člověk nepamatuje vůbec nic. Svoje jméno, členy rodiny, prostě nic. Ale to se Annabell díkybohu nestalo," usmál se a zvedl pohled od desek, co držel v rukou.
,,A...můžu k ní?" zeptal jsem se, hlas se mi třásl nervozitou.
,,Ano, už by se měla pomalu probouzet z narkózy. Museli jsme ji totiž zaintubovat, abychom jí z plic odsáli vodu, jaké se nalokala. Jen vás upozorním, zezačátku na ni mluvte pomalu a tiše, prvních pár minut bude trochu dezorientovaná."
,, Dobře, moc vám děkuju," usmál jsem se na něj a pootevřel dveře do místnosti, kde Bell ležela.
,,Za málo" doktor mi úsměv oplatil a pak zmizel někam za roh.
Zavřel jsem za sebou a chtěl jsem si sednout k Annabell, pohled jejích očí mi to ale nedovolil.
Znovu vidět ty její mechové duhovky mi vehnalo slzy do očí.
Ona sama na tom nebyla o moc lépe. Po tvářích jí tekly slzy a na rtech jí tančil široký úsměv.
Už jsem to nedokázal vydržet, doběhl jsem k ní a stáhl si ji do pevného medvědího objetí.
ČTEŠ
Dusk Till Dawn
FanfictionPrvní díl k příběhu 'After All This Time? Always' 😊 „Co se děje? Proč pláčeš?" zeptal se tiše a jeho silné paže si mě stáhly do objetí. „Mám strach že až se rozední, už tu nebudeš. Jsi jediný světlý bod v mém ztraceném životě plném temnoty. Nenech...
