Dusk Till Dawn

* Two *

*' ,,Vím, že je to hloupá otázka, ale proč tu jsi?"

,,Cizím lidem se nesvěřuju."

,,A řekneš mi alespoň tvoje jméno?"

,,Annabell."

,,Já jsem Sebastian." * '

,,Těší mě," vzhlédla jsem od knížky a setkala se s pohledem jeho hnědých očí, ve kterých se skrývalo spoustu tajemství.

,,Tak... proč tu jsi?" zopakoval svou předešlou otázku a metodou neustálého zírání mě nakonec donutil odpovědět.

,,Mám těžkou depresi, ty?"

,,Přišel jsem sem vyzvednout kamaráda, teď by měl být uvnitř."

,,Aha. No... když dovolíš, potřebovala bych si ještě pro něco zajít, tady to bude na dlouho, tak...zatím ahoj."

,,Uvidím tě ještě někdy?" zeptal se, v jeho tváři se mihl smutný záblesk.

,,To nevím," pokrčila jsem rameny a opustila čekárnu.

* o dva dny později *

Bylo pondělí, což znamenalo škola. Vzhledem k tomu, že jsem zrovna měla volno, rozhodla jsem se ho využít opakováním testu z literatury, jaký mě čekal další hodinu. Nikdy bych nevěřila, že se dostanu na vysokou, ale moje mamka naštěstí myslela na všechno a nechala mi nějaké ty úspory. Sem tam mi ještě vypomáhala brigáda v knihkupectví.

Posadila jsem se na lavičku u fotbalového hřiště patřícímu k areálu školy, kde zrovna nikdo v tu dobu nebyl a otevřela učebnici.

Naslouchala jsem ševelení větru, nechávala si jím ošlehávat tváře a sem tam se ohlédla po poletujícím listí. Všechno působilo vcelku harmonicky, dokud to nenarušil jeden vlezloun, co zaujmul místo vedle mě.

,,Ahoj," zubil se na mě Sebastian s pobaveným úšklebkem na rtech.

,,Něco k smíchu?" nakrčila jsem obočí a věnovala mu nechápavý výraz.

,,Ne, jen...tě rád vidím. Taková náhoda, že chodíme na stejnou školu... Ale vlastně, něco jsem ti přinesl. Tohle sis v pátek zapomněla u doktora," natáhl ke mně dlaně, ve kterých svíral mou milovanou knížku.

,,Děkuju, ani nevíš jak jsem se bála že jsem jí někde ztratila!" zajásala jsem, ale v mžiku jsem hned zase nahodila kamennou tvář.

,,Co ti za to jsem dlužná?"

,,Jeden úsměv?"

,,Proč úsměv? "

,,Protože jsi nádherná, když se usmíváš."