Dusk Till Dawn

* Nineteen *

Vánoce se nezadržitelně blížily, zbývaly do nich už jen dva dny. Po dlouhé době jsem z nich znovu měla skutečnou radost.

Donedávna jsem Štědrý den vždycky proseděla ve svojí garsonce, se sluchátky na uších a slzami v očích. Vždycky jsem vzpomínala na časy, když jsem byla malá, pekly jsme s mamkou cukroví a zkrátka, byli jsme šťastná rodina.

I táta tehdy byl naprosto v pořádku. Ale krátce předtím, než máma umřela začal pít, tahat se s lehkýma holkama a prostě... Úplně mu přeskočilo.

Sebastian mi znovu vytvořil zázemí, rodinu... A proto jsem se tak radovala z toho, že budu moct ty nejkrásnější svátky roku, jak se Vánocům přezdívá, prožít s člověkem, kterého miluju, budu moct zase posedět u štědrovečerní večeře, mít se s kým smát...

Z přemýšlení a vzpomínání na staré časy mě probral zvonek u dveří.

Osušila jsem si oči, položila mísu s těstem zpět na linku a vydala se otevřít.

Za bílým dřevem mě přivítala hromada zelených větví, mezi jakými se brzy zjevil i Sebastian.

,,Zdar ve spolek, kam ho mám položit?" zeptal se a já mu uvolnila cestu, aby mohl smrk procpat dovnitř.

,,Dej ho do obýváku, už ho rovnou můžeš i postavit do stojanu a připravit ozdoby, já zatím hodím do trouby poslední várku cukroví a půjdeme zdobit," usmála jsem se a vrátila se zpět k předchozí práci.

,,A kdes ho vůbec sehnal?" prohodila jsem s pobaveným úsměvem, když jsem si všimla, jak Sebastian bojuje s tím ten stromek zastrčit do stojanu.

,,No kde asi, v lese."

,,A tos ho uříznul motorovkou?"

,,Tak ne asi, ho mám sekat mačetou nebo co?" protočil oči a na rtech mu běhal zvláštní úšklebek.

,,No, to zase ne, já jenom že to muselo bejt trochu nápadný...ukaž, já ten stojan přidržím a ty tam ten stromek zastrč...a nebo ne, nasadíme ho tam a pak ten stromek postavíme na zem."

Po snad nekonečném boji se nám podařilo ten spropadený smrk konečně postavit i ozdobit.

,,Sébi co se děje?" pohladila jsem ho po rameni a spojila s ním pohled.

,,Já nevím... Je mi nějak divně..." posadil se na pohovku a promnul si spánky. Vlasy mu poletovaly do všech stran, v obličeji mu hrál smutek, únava a něco, co jsem nedokázala identifikovat.

,,To bude dobrý, nechceš si jít na chvilku lehnout? Poslední tři dny jsi toho moc nenaspal," vzala jsem ho za ruku a bříškem palce mu na jejím hřbetu začala kreslit malinké neviditelné kroužky. 

,,Tak jo. A víš... chtěl bych ti něco říct-" v očích se mu objevily slzy.

,,Poslouchám," pousmála jsem se a s napětím čekala na pokračování jeho věty.

,,Jsem hrozně rád, že tě mám," popotáhl a objal mě.

,, A já jsem ráda, že mám tebe."

Nedokážeš si snad ani představit, jak moc mi na tobě záleželo.

Ale kvůli mojí blbosti jsem nás oba málem zabila.