Dny se měnily v týdny a podzim pomalu začal vpouštět na trůn svou nástupkyni zimu.Jednoho sobotního rána jsem se probudila do zasněžené krajiny. Z pohovky jsem popadla svou přikrývku a rozhodla se se tou krásou trošku pokochat.
Otevřela jsem posuvné dveře na balkon, jen tak jsem si sedla na lavičku, jakou tam Sebastian měl a bezmyšlenkovitě se zahleděla na zasněžený Mnichov.
,,Páni, ten sníh si letos ale pospíšil," ozval se najednou Sebastian, až jsem sebou cukla leknutím.
,,To jo, ale mě to neva- ale padej si vzít svetr nebo nastydneš!" ukázala jsem prstem zpátky do útrob bytu a "naštvaně" se zvedla.
,,Ale mně není zima-"
,,A koukej hnout zadkem."
,,Rozkaz mami," zasmál se Sebastian a vrátil se dovnitř.
,,Ne že by mi vadilo se o tebe starat a obletovat tě s čajem a teploměrem, ale mohl bys dostat zápal plic, a to není žádná legrace," stoupla jsem si na špičky a prohrábla mu jeho rozcuchané vlasy.
,,Vždyť já vím, omlouvám se."
,,Nezlobím se na tebe," usmála jsem se a vtiskla mu polibek na špičku nosu.
A ten den začala další zima. Ta nejkrásnější, sle zároveň nejhorší v mém životě.
ČTEŠ
Dusk Till Dawn
FanfictionPrvní díl k příběhu 'After All This Time? Always' 😊 „Co se děje? Proč pláčeš?" zeptal se tiše a jeho silné paže si mě stáhly do objetí. „Mám strach že až se rozední, už tu nebudeš. Jsi jediný světlý bod v mém ztraceném životě plném temnoty. Nenech...