Dusk Till Dawn

* Twelve *

Dny se měnily v týdny a podzim pomalu začal vpouštět na trůn svou nástupkyni zimu.

Jednoho sobotního rána jsem se probudila do zasněžené krajiny. Z pohovky jsem popadla svou přikrývku a rozhodla se se tou krásou trošku pokochat.

Otevřela jsem posuvné dveře na balkon, jen tak jsem si sedla na lavičku, jakou tam Sebastian měl a bezmyšlenkovitě se zahleděla na zasněžený Mnichov.

,,Páni, ten sníh si letos ale pospíšil," ozval se najednou Sebastian, až jsem sebou cukla leknutím.

,,To jo, ale mě to neva- ale padej si vzít svetr nebo nastydneš!" ukázala jsem prstem zpátky do útrob bytu a "naštvaně" se zvedla.

,,Ale mně není zima-"

,,A koukej hnout zadkem."

,,Rozkaz mami," zasmál se Sebastian a vrátil se dovnitř.

,,Ne že by mi vadilo se o tebe starat a obletovat tě s čajem a teploměrem, ale mohl bys dostat zápal plic, a to není žádná legrace," stoupla jsem si na špičky a prohrábla mu jeho rozcuchané vlasy.

,,Vždyť já vím, omlouvám se."

,,Nezlobím se na tebe," usmála jsem se a vtiskla mu polibek na špičku nosu.

A ten den začala další zima. Ta nejkrásnější, sle zároveň nejhorší v mém životě.