Dusk Till Dawn

* Twenty-Two *

Následující den poté, co Sebastian odešel byl to nejpříšernější, co se mi kdy mohlo přihodit.

Zase jsem se potopila do toho nekonečného oceánu depresí a slz. Přišla jsem si tak zničeně, neměla jsem absolutně žádnou chuť a ani důvod žít.

A tak jsem se rozhodla to udělat.

Z poličky v předsíni jsem popadla klíče od auta, ale ještě předtím jsem pohlédla na svůj odraz v zrcadle.

Opuchlé oči od pláče, rozcuchaný drdol, na zápěstí jizvičky od žiletky.

Z vlasů jsem si vytáhla gumičku, rozčesala si je hřebenem a pak už se vydala dolů k autu.

Nasedla jsem do něj, nastartovala a vyjela z parkoviště k jednomu až moc známému místu.

Zastavila jsem těsně před jezerem, stáhla okna a odcvakla si bezpečnostní pás.

A pak jsem zajela přímo pod jeho hladinu, jaká se pod zimním sluncem třpytila jako ten nejlesklejší diamant.