Dusk Till Dawn

* Seventeen *

,,Bell, jsi v pořádku? Třeseš se." znepokojoval se Sebastian prvního prosincového rána a skenoval mě pohledem, jaký jsem nedokázala pojmenovat.

,,Jo jsem, jen jsem asi trochu přistydla," odůvodnila jsem a usrkla si ze šálku švestkového čaje.

,,Bell, kolik nocí jsi už nespala?"

,,Jen tu dnešní-"

,,Bell nelži, nemysli si že tě neslyším, když každou noc chodíš brečet do koupelny. "

,,Já ti nelžu Sebastiane! Já jen - sakra, myslíš si, že mě to baví?! Ale já prostě... Nedokážu na to zapomenout, pořád vidím to auto... to jak tam ležela a - víš vůbec, jaký to je? Jaký je když ti nejlepší kamarádka, co jsi bral jako sestru umře před očima?!"

,,Budeš se divit ale jo, vím!"

,,Jakto- co-cože?" se slzami v očích jsem se zarazila. Jeho slova mi naprosto vzala dech.

,,Když jsme jeli z jedné oslavy, bylo náledí a mlha... a nápalil to do nás kamion co vezl dřevo. Jedna slabší větev nám prorazila čelní sklo a zabodla se tomu kamarádovi těsně pod místo, kde začínají plíce a on... prostě... Než přijela záchranka tak... a já neměl ani škrábnutí...nic. Měl jsem si na to místo sednout já- doteď si to vyčítám. Kdybych věděl, že nám ten zkurvenej kamion vletí do cesty, zabrzdil bych nebo to strhnul stranou ale prostě... Stalo se to ze vteřiny na vteřinu-"

,,Proboha- to... mrzí mě to, nechtěla jsem na tebe křičet...proč jsi mi to neřekl dřív?" těkala jsem po jeho obličeji vyděšeným pohledem a druhou ruku jsem mu zapletla do vlasů.

,,Nepřišlo mi to vhodný..." svůj uslzený pohled odvrátil k oknu a nevěřícně zavrtěl hlavou.

,,Vážně je mi to moc líto. Omlouvám se."

,,Není se za co omlouvat," pousmál se a jeho rty věnovaly mému čelu láskyplný polibek.

,,A teď si pojď odpočinout, vážně bych nechtěl, abys zkolabovala," vzal mě za ruku a pomohl mi k pohovce. 

A tahle hádka spustila celé to, proč tu vlastně jsem. Kvůli mojí tvrdohlavosti jsem málem zničila úplně všechno. Tys mě tak moc miloval a já nepochopila, žes to se mnou myslel dobře a chtěl jsi, abych byla ta nejšťastnější holka pod sluncem.