Dusk Till Dawn

* Twenty-Four *

* ' Hned jak jsem uviděl jezero, sjel jsem z cesty a začal se rozhlížet kolem, jestli se tu někde neschovala.

A pak mi zrak padl na stopy pneumatik směřujících přímo pod hladinu... '*

Snažil jsem se uklidnit tím, že to třeba nemuselo být její auto. Ale ta stopa mi byl tak povědomá...

Samozřejmě jsem nikdy nezkoumal, jaký otisk mají pneumatiky od jejího auta, neznal jsem ani ten svůj, něco mi ale říkalo, že to bude její auto.

Koho mám zavolat? Policii? Hasiče? Sanitku? Na takové přemýšlení si můj mozek nemohl najít lepší chvíli že ano. Nakonec jsem zvolil policii.

,,Dobrý den, policie Mnichov, mohu Vám s něčím pomoci?" ozvala se dispečérka a tak jsem tedy promluvil.

,,Dobrý den, mám podezření, že se moje přítelkyně pokusila o sebevraždu. Prosím rychle přijeďte, jde tu o vteřiny! Jsem u jezera kousek za Mnichovem..."

,,Dobře, pošlu tam jednotku."

A skutečně. Ani ne do pěti minut jsem uviděl přijíždět policejní auto.

Pak jako by se zastavil čas, nebo mě někdo praštil klackem po hlavě.

Všechno se strašně vleklo, přišel jsem si úplně otupělý.

,,Máme ji!" křikl na mě jeden z policejních potapěčů a já si přišel, jako by mi někdo vlepil pořádnou facku.

Její kůže byla celá modrá, skoro až fialová, její promočené kaštanové vlasy jí ležely v obličeji... Vypadala, jako by byla mrtvá.

,,Je- je naživu?" vyhrkl jsem a neubránil se slzám.

,,Právě teď ji oživují."

Po pár momentech jsem zaregistroval, jak jí dvojice záchranářů nakládá do sanitky, s dýchací maskou na ústech. Takže byly naživu.

Bože, díky.

,,Jedete za námi do nemocnice?" přišel ke mně jeden ze záchranářů a já jen mikroskopicky kývl. A pak jsem sedl zpátky do auta a rozjel se směrem za sanitkou.

V tu chvíli ještě ale nebylo vůbec nic vyhráno.