Dusk Till Dawn

* Eleven *

Celá cesta na hřbitov probíhala v tichosti. Jen jsme se drželi za ruce, sem tam se ohlédli po podzimní přírodě a jinak byl jediným zvukem zvuk štěrku křupajícího pod našimi podrážkami.

Jakmile jsme stanuli před kovovou vstupní bránou, zhluboka jsem se nadechla a opatrně ji otevřela.

Černý kov pod pohybem nepříjemně zavrzal a vpustil nás na území posledního odpočinku.

Cestu k Jannettině náhrobku jsem už znala nazpaměť. Donedávna jsem se tu zastavovala den co den, ale teď jsem tu nebyla už asi měsíc a půl.

,,Moc mi chybíš. A budeš mi chybět už navždycky. Nikdy si to neodpustím. Mrzí mě, že jsi kvůli mojí blbosti musela umřít. Odpusť mi to prosím," po tváři se mi spustila první slza.

Z kabelky jsem vytáhla fialovou svíčku, jejíž knot jsem zažehla zapalovačem a posléze ji položila na ledový mramor. Nakonec jsem dlaní smetla napadané listí a porovnala podzimní věnec, jaký jsem sem přinesla posledně.

Po celém tomhle ceremoniálu jsem se znovu vrátila do stoje a nechala si z očí skanout dalších pár slz. Sebastian pustil mou dlaň a stáhl si mě do objetí.

,,Je mi to líto," šeptl a přitiskl si mě k sobě ještě o něco těsněji.

,,Půjdeme už?" spojila jsem s ním svůj uslzený pohled a on jen přikývl.

,,Chceš se podívat k jezeru?" navrhl a teď jsem pro změnu přikývla zase já.

,,Tak moc mě to mrzí. Kéž bych to mohla vrátit..." rozvzlykala jsem se, jen co se jsme se posadili na lavičku u jezera a pohled jsem upřela na hladinu vody, od jaké se odrážely paprsky podzimního sluníčka.

,,Další Vánoce bez ní, další Nový Rok bez ní, další... zbytek mýho života, sakra já... já jsem taková kráva... Chci jít za ní..."

,,Tak na to ani nemysli! Protože když odejdeš ty, musel bych i já. Život bez tebe by neměl smysl."

,,A se mnou snad má? Vždycky všechno jenom zkazím... To kdybych já ztratila tebe, nemělo by cenu žít."

A já tě nakonec skutečně ztratila.