Dusk Till Dawn

* Eighteen *

,,So lately been wondering, who will be there to take my place, when I'm gone..." zaslechla jsem z obýváku, položila hřeben a šla si to poslechnout.

Sebastian seděl na pohovce, hrál na kytaru a zpíval Wherever You Will Go. Slyšet jeho nádherný hlas mi nahnalo do očí dojaté slzy. Zpíval tak krásně.

,,Proč pláčeš?" přestal hrát a v mžiku stál předemnou.

,,Já jen- zpíváš tak strašně krásně... a chováš se ke mně tak hezky, ve všem mi rozumíš, já- čím jsem si tě zasloužila?" přes slzy jsem se pousmála a Sebastian mě objal kolem pasu.

,,Řekněme, že to byl osud. A teď už neplakej, slzy ti nesluší," bříšky palců mi setřel ty slané pramínky a pak si mě přitáhl do úplného objetí.

,,Co bys řekl tomu, kdybychom si zkusili upéct cukroví? Mám pár receptů po mámě."

,,To zní jako super nápad," zasmál se a zvedl si mě do náruče.

,,Sébi neblázni, neudržíš mě!" smála jsem se a držela se ho jako klíště.

,,Já tebe? Jsi jako pírko, s přehledem bych tě unesl na jedný ruce. Budu si tě muset vykrmit."

,,Ty jsi vážně blázen."

,,Oba jsme blázni. A mimochodem dneska je pátek, svátek bláznů, takže všechno nejlepší."

,,Panebože," s úsměvem jsem protočila očima a z legrace ho drkla do ramene.

,,A už mě pusť," dodala jsem a pokusila se vyprostit z jeho pevného, ale láskyplného sevření.

,,Jak si přejete madam," došel se mnou ke kuchyňské lince, kam mě následně posadil.

Ten den jakoby se venku roztrhla duchna s peřím. Za okny sněžilo tak moc, že si už snad ani takovou nadílku nepamatuju.

A my jsme spolu stáli u linky, oblečení do vánočních zástěr, zpívali si vánoční koledy, házeli po sobě mouku a pekli společně cukroví.

A já byla v ten den zase úplně šťastná, bezstarostná a bez ponurých myšlenek.

Škoda jen, že to vždycky trvalo jen tak strašlivě krátkou chvíli.