Dusk Till Dawn

* Thirteen *

Jelikož si zima letos skutečně pospíšila, místo dělání andělíčků v barevném listí jsme se se Sebastianem rozhodli začít nakupovat vánoční dárky.

,,Takže teď každý půjdeme na jinou stranu a pak se zase sejdeme tady, dobře?" usmála jsem se na něj, hned jak se za námi zavřely dveře nákupního centra a vysloužila si souhlasné kývnutí.

,,Hlavně se mi tu někde neztrať," jeho rty se zkroutily do pobaveného úšklebku a posléze mi věnovaly láskyplný polibek.

,,Rozkaz pane generále," z legrace jsem zasalutovala, ještě ho na rozloučenou objala a pak už jsme každý šli svou cestou.

Rozmýšlení mezi kytarou a hodinkami mi dalo celkem slušně zabrat, ale nakonec jsem se přeci jen rozhodla koupit mu kytaru. Vypadala úchvatně.

Bílé lakované dřevo s černými detaily, naprosto omamná vůně borovice, jakoby snad byla vyrobená přímo v lese a dvěma slovy, jednoduše fantastická. Okamžitě jsem si ji zamilovala.

Aby jsem její, i když už skutečně impozatní vzhled, ještě trošku vylepšila a udělala ji tak Sebastianovi ještě osobnějším dárkem, rozhodla jsem se mu na ní napsat kraťoučký vzkaz: 'I love you ♥ Bell'

A pro návrat do dětských let jsem jako druhý dárek zvolila středně velkého plyšového méďu.

Cestou zpátky na smluvené místo mě zase přepadla deprese.

Jen co jsem uviděla Sebastiana, položila jsem tašku s medvídkem na zem a rozeběhla se k němu.

,,Bell, copak se stalo?" jeho horké dlaně uchopily do sevření můj obličej a já se jen rozbrečela jako malé dítě.

,,J-já nevím jen... potřebuju tě," vzlykala jsem mu do kabátu a celá se třásla.

,,Sssh, beruško, neplakej, půjdeme domů, dobře?"

,,Jo..." přikývla jsem a hřbetem ruky si osušila oči.

Jakmile jsme překročili práh bytu, utekla jsem do koupelny a zamkla se v ní.

,,Já se nenávidím, nenávidím, chci to skončit!" nepoznávala jsem se. Jakobych se zase ocitla na začátku toho všeho.

A zase jsem to udělala. Zase jsem na sebe vztáhla ruku.

,,Ssh zlatíčko, je to dobrý. Je to dobrý," utěšoval mě Sebastian a volnou rukou mi stiskl zápěstí, aby alespoň z části zastavil krvácející ranku.

,,Jak ses sem dostal?"

,,Jsou tu ještě další dveře. Co bych měl udělat pro to, abys na to všechno zapomněla a byla zase šťastná?" v jeho očích se zračila lítost a smutek.

,,Já nevím, jen- jen mě obejmi a nepouštěj, bojím se, že spadnu."

,,Nespadneš, a kdyby náhodou ano, budu tu, abych tě chytil."

Kéž bys jen tehdy měl pravdu.