Dusk Till Dawn

* Six *

Následující ráno bylo více než zvláštní. Probudila jsem se totiž v Sebastianově objetí. Měl ruce kolem mého pasu a hlavu na mém rameni. Ale vypadal roztomile a řekla bych, že i spokojeně. Za to já dnes měla náladu hluboko pod bodem mrazu.

Opatrně jsem se vymanila z jeho objetí a posadila se na okraj pohovky. Zničehonic se mi po tvářích spustily slzy. Uvnitř sebe jsem cítila podivný mrazivý pocit, chtělo se mi křičet a kdyby se mě v ten moment někdo pokusil naštvat, asi bych ho na místě zabila.

A Sebastian jako by mi snad četl myšlenky, v mžiku byl vzhůru a už měl dlaně na mých ramenou.

,,Neplakej Bell, všechno je v pořádku," zašeptal jemně a znovu si mě stáhl do objetí. To jsem přesně teď potřebovala. Obejmout.

,,Jsem nemožná!" vzlykla jsem a vzala mezi prsty lem jeho trička.

,,Nejsi Bell, nepovídej hlouposti. Ale klidně se vyplač, nevadí mi to."

,,Sébi?" oslovila jsem ho a zvedla k němu uslzený pohled.

,,Ano?" usmál se a zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

,,Děkuju ti za to, že tu se mnou jsi. Už si nedokážu představit ani den bez toho, že bys mě neobjímal, nemluvil se mnou, ale ani že bys mě neškádlil a nerozesmíval mě... za ty tři týdny co se známe jsi se stal mojí neodmyslitelnou součástí. Neskutečně moc si tě cením."

Po celý čas mého monologu mi zíral do očí a pak...

Svoje rty spojil s mými.