Milenec mé ženy - Pozastaveno

2. První setkání

„Pane! Jdete pozdě, pan Peterson na Vás už čeká skoro hodinu. " Zoufale jsem zaklel. „Myslíš, že to nevím?" vyštěkl jsem na tu blonďatou nádheru.
Jak se to mohlo stát? Vždyť jsem vše stíhal s naprostou dokonalostí. Ráno jsem vstal se zazvoněním budíku. Ranní hygiena, snídaně. Dokonce jsem zalil i kytky! A pak. Sednu do auta připravený vyrazit a zjistím, že auto nestartuje. Dobře. Půl hodinu jsem strávil hrabáním se v autě a stejně jsem nic zajímavého nezjistil. Poté jsem zdrcen neúspěchem, zavolal konečně taxi. Už jsem měl nejvyšší čas vyrazit a na mém nervózním obličeji to bylo velmi dobře znatelné. Taxík přijel za patnáct minut. Do práce to byla půl hodina. Já tam měl být za dvacet minut. Deset minut zpoždění. To přece nevadí, zabaví ho sekretářka, obslouží ho, udělá to svý ťuťuňuňu.
Tak jsem si to alespoň naplánoval. Co se však nestalo? Zácpa a já jsem tedy jako blbec celý zbytek cesty běžel jako naprostý zoufalec. Úžasné ráno, nemohu si stěžovat.

Takže jsem teď tady. Zpocený, unavený, podrážděný a na pokraji vnitřního vyhoření. I tak jsem se snažil trochu poupravit. Převlékl jsem si košili a sako, navoněl jsem se a s pocitem, že jsem právě ztratil možnost svého největší obchodu, jsem vešel do místnosti.

Muž v křesle ke mně nezvedl ani pohled. „Dobrý den, velmi se vám omlouvám za to nepřijatelné zpoždění. Auto se mi pokazilo a taxík uvízl v zácpě a já tak musel jít pěšky. Jmenuji se Michael Wood a," můj rychlý tok slov přerušil jeho povýšen hlas. „Už jsem si doopravdy myslel, že nepřijdete, ale upřímně jsem čekal alespoň trochu originálnější výmluvu." Zrudl jsem jak rozpaky, tak vzteky. Konečně se postavil a potřásl si se mnou rukou. „Dominik Peterson," představil se. Neušlo mi, že si po stisku ruky svou ruku otřel do látky kalhot, jako by se dotkl něčeho nechutného. Ten chlap mě štval a to jsem tu s ním byl sotva pět minut. Posadil jsem se naproti němu a přeměřil jsem si ho pohledem. Menší, drobná postava, pořádně žádný sval. Vypadal spíš jako dívka, nebo dítě než dospělý muž. Na sobě měl však na míru šitý oblek, což značilo, že je to skutečně muž, který má pod palcem veškerý obchod ve městě.
Měl ostře řezanou čelist a světle modré oči. Výraz tváře byl beze změny. Chladný, povýšený a netečný. Samo jeho chování, jeho aura přímo řvala, všichni jste jen špína na mých botách. Což jak se mohlo ukázat, byla vlastně i pravda.
Už jsem o něm slýchával dřív. Arogantní hajzl, který vždy dostane, co chce. Má upřímně můj obdiv. Z obyčejné firmy vytvořil kolos mezi všemi. To však nic nemění na tom, že se chová příšerně arogantně.
Pousmál jsem se. Nu, co se dá dělat. Má rád, když se k němu lidé chovají jako ke královně, tak se tak k němu budu chovat taky.

Dál jsem tomu chlapovi sděloval své požadavky. Nevbuzoval ve mně moc důvěry. Přišel pozdě a ještě se mu nechutně potily ruce. Normálně bych na něj nečekal, ale tato nabídka se neodmítá a nenaskytuje každý den. Bylo to výhodné pro obě strany a já nejsem hlupák. „Můj právník již poskytl všechny patřičné papíry, přečetl jste si daná lejstra? " Nedokázal jsem zabránit svému hlasu, aby nezněl tak posměšně. Upřímně jsem ani neměl chuť, něco takového dělat. Ten člověk mi byl upřímně u prdele. „Jistě," odsekl a já se pousmál. Byl jako vzteklý pes, co dostal vyhubováno od pána a teď je zlý na všechny okolo. Bylo to ještě štěně. Kolik mu tak mohlo být? Z přemítání nad jeho osobou mě vyrušil zase jeho hlas. Měl zvláštní přízvuk. Ne nepříjemný, spíše nezvyklý. „Zastavím se za Vámi zítra ve čtyři hodiny, " oznámil. „Přesně?" nedokázal jsem odolat a nezeptat se jej. Opět zrudl a zatnul pěsti. Skutečně rozkošné.
„Ani o minutu později, "sykl a já se opět neubránil úšklebku. „Nikdo Vás neučil sebekontrole, pane..." schválně jsem se odmlčel jako bych pátral v paměti. Chtěl jsem vidět jeho reakci, které se mi skutečně dostalo. Zrychlil se mu dech a celý se napnul. „Michael Wood, " skoro ta slova vyplivl. Skutečně by měl zapracovat na své sebekontrole.
„Uvidíme se zítra, " řekl jsem po dvou minutách trapného ticha. Rychle jsem se zvedl a v klidu jsem opustil jeho kancelář.
U jeho sekretářky jsem mu zanechal své kontaktní údaje a adresu, kam se má dostavit. Nedělám si iluze, že by si to byl sám schopen zjistit. Je to skutečně stále jen děcko.

Před budovou jsem nasedl do auta a rozjel jsem se do malého bytu, kde jsem trávil volné chvíle. Vracet se za ní a riskovat? Oh, ani v nejmenším. Zaparkoval jsem, dostal jsem se do bytu a začal jsem se připravovat na večer. Možná mě držela na vodítku, ale dnes má opět schůzku s tím milencem a já mám volno, až do rána. Přeci jen, pracuji dnes až do hluboké noci.

Jak se mohl opovážit? Jak jen se mohl chovat ke svému obchodnímu partnerovi, tudíž ke mně, tak neuctivě? Jsem snad nějaký malý fakan? Taky jsem se musel vypracovat sám bez něčí velké pomoci.
Vztekle jsem třískl složkou o stůl. Toho chlapa už chci vidět jen zítra při podepsání smlouvy a poté mu chci nadobro zamávat. Se mnou nikdo vyjebávat nebude. S pochmurnými myšlenkami jsem se vydal z kanceláře na čerstvý vzduch. Sekretářka mi ještě předala vzkaz od Petersona, na kterém byla jeho adresa a kontakt. Papírek jsem si strčil do náprsní kapsy a mlčky jsem hleděl do hloubky pod sebou. Auta jezdila sem a tam, i sem ke mně doléhaly zvuky ulice. Auta troubila, lidi řvali, ptáci nezpívali, protože je smog už dávno zabil. Prostě idilka.
Pohlédl jsem na hodinky. Dneska mám celovečerní schůzku s Marií. Nad její představou jsem se musel zamilovaně usmát, ona je skutečně ta pravá.

Ne, ta je taky strašná. Odhodil jsem košili na postel a s povzdechem jsem si založil ruce v bok. Tak, kterou košili si mám vzít? Promnul jsem si bradu. Tak těžké rozhodnutí.
Nakonec jsem se rozhodl pro tričko a džíny. Trochu odbočka, ale nevadí. Vlasy jsem si rozcuchal a zničil tak pečlivě upravený účes. Na nos jsem si posadil sluneční brýle. Nikdo by ve mně nemohl poznat toho bohatého chlápka z televize. Stejně jsem nikoho nezajímal. Má tvář byla jen jednou z mnoha a v televizi a v novinách jsem se objevoval už jen málokdy. Navíc, kdo v dnešní době čte noviny?
S posledním upřeným pohledem do zrcadla jsem odešel, míříc do temných a zkažených koutů tohoto města.

Jak jsem šel, byla upadající úroveň města patrná. Čím víc jsem se vzdaloval od svého bytu, tím víc byly ulice špinavější a lidé nebezpečnější. S úsměvem jsem si to vykračoval ulicí. Zbývalo pár bloků. Minul jsem svůj oblíbený bar s růžovou, oprýskanou omítkou a svítícím nápisem.
Prošel jsem kolem opilců a kolem dvou navzájem se uspokojujících mužů. Minul jsem lesbický pár a dalších tucet lidí, transvestity, hudebníky a tak dále až jsem konečně dorazil na své místo. Spokojeně jsem se rozhlédl kolem opřený o chladnou zeď. Pohled mi spočinul na vysokém muži s velmi exotickým vzhledem. Černé vlnité vlasy v drdolu, snědá pleť, přísný pohled. Olízl jsem si ret. Taky si mě všiml. S nenuceným úsměvem ke mně přistoupil a opřel se o stěnu vedle mě.
„Za kolik? "
„Co bys řekl, zlato?"