Milenec mé ženy - Pozastaveno

17. Konec šarády

„Miluješ? " zopakoval jsem po něm nechápavě. „Jak jako miluješ?" zakníkal jsem. „Naprosto normálně, Domi, " pokusil se mě pohladit po tváři, ale já ucukl. „Nemůžeš mě milovat, možná tak moje tělo, protože je skvělé ale mě ne," pokusil jsem se vstát, ale jeho ruce mi v tom zabránili.
„Proč tak vyšiluješ?" zamračil se a opět mi prsty přejel po tváři.
„Proč vyšiluju? Proč já vyšiluju!? To ty tady meleš nesmysly! " Sledoval jsem, jak zatnul čelist a svaly se mu napjaly.
„Problém je, Dominiku, že já tě doopravdy miluju. "
„Neznáš mě," oznámím mu tiše. „Nevíš o mě naprosto nic."
Chvíli na mě beze slov zíral, ale pak se slabě pousmál. „Vím jen to, co jsi mi dovolil vědět, v tom je ten problém. Ale vím třeba, že vždy spíš na levé straně postele a jedna noha ti vždy čouhá z pod peřiny. " Naštvaně jsem si odfrkl. „Takže mě sleduješ, když spím? To je úchylný," odmítal jsem jej dál poslouchat, jsou to nesmysly.

„Taky nesnášíš žlutou, " pokračoval a já nad tím protočil očima. „Jednou jsem se zmínil, to nic nedokazuje."
„Máš rád palačinky a vůni cigaret, všechno musí být vždy perfektní." Mlčky jsem na něj koukal. Proč mi to dělá? Baví se tím?
„A taky jsi namyšlený a arogantní bastard, který má rád, když mu chlap jako já dělá pěkně neslušné věci. " Celý jsem se po tomhle naježil a zaujal jsem obrannou pozici. On však pokračoval ve své řeči. Má ramena se uvolnila a ruce se mi rozechvěly. Nechal jsem se jím opět obejmout a sám jsem se k němu přitulil. Stále jej nechápu. Nechápu proč si myslí, že jsem milý člověk s jemnou duší, nechápu, proč tvrdí, že mě miluje a na druhou stranu řekl, že ví, že mě vůbec nezná.
„Dovol mi tě poznat, Dominiku, dovol sám sobě, se do mě zamilovat. "
Kdyby to jen bylo tak jednoduché, Tony.

„Ty ho znáš!? Jak!?" rozkřikl jsem se na celou kavárnu a ruce jsem bezděky rozhodil do stran.
„Proboha uklidni se," protočila otráveně očima a dopila svůj nápoj. „Kam jako jdeš?" vyhrkl jsem, když se začala zvedat k odchodu. Jen se ušklíbla. „Jdu domů, chytráku." Přes rameno si přehodila popruh jasně zeleného batohu a klidnou chůzí zamířila pryč.

„Počkej!" vykřikl jsem a okamžitě jsem se rozeběhl za ní. Zastihl jsem ji akorát, když se chystala nasednout na kolo. Bez zaváhání jsem jí zastoupil cestu a skoro tak zavinil její pád.
„O co ti jde, ty idiote!?" strčila do mé hrudi a já s překvapením zjistil, že má celkem sílu. Zakolísal jsem a mé pozadí se setkalo s matičkou zemí.
„O co mi tak asi jde?! Znáš toho zkurvysyna, co mi ničí život!"

„Bože, už drž hubu, " na tvář mi přistála její ruka a zanechala tam červený obtisk. „Neobviňuj cizí za své chyby. Ty jsi začal chrápat s vdanou ženskou a jestli ta šťastná byla Marie Petersonová, bylo jasné, že následky přijdou tak i tak. " Strčila do mě nohou. „Jsi jak malý fakan, který prstem ukazuje na všechny kolem sebe, jen ne na sebe."
„Takže si za to můžu já? " vyhrkl jsem posměšně.
„Z části ano," nasedla na kolo, ale já jí zase zabránil odjet.
„Odkud ho znáš? "
„To je moje věc, zlatíčko," zaculila se a poplácala mě po tváři.
„Takže ta jeho historka je pravdivá? To mi chceš naznačit? "
„Nic nenaznačuju, ani netvrdím. Dominik má své stinné stránky ale i ty světlé. Proč se nezeptáš jeho ženy? Proč si nevyslechneš obě strany?"
„Vždyť je to pitomost! " pramen blonďatých vlasů si dala za ucho a s povzdechem protočila očima. „Pokud chceš, tak se u mě po té návštěvě můžeš stavit, pokecat a tak... " Jen jsem si odfrkl. Ona na to pokrčila rameny a rozjela se pryč. Můj vztek mě neopustil ani ve chvíli, kdy jsem nakopl popelnici a další kupu kamínků.

„Zajdeme někam na večeři?" zafuněl mi do tváře a odhrnul si z obličeje potem slepené vlasy. V odpověď jsem jen zaklonil hlavu, nechávajíc utéct z úst hlasitý vzdech. Jeho ruce ještě pevněji sevřely mé boky. Věděl jsem, co chce udělat, to jsem mu ale dovolit nehodlal. „Ne ne," zahučel jsem a dál jsem pokračoval v nadzvedávání svého těla. Zoufale padl zpět na postel a dlaněmi si zakryl tvář. Spokojeně jsem se uchechtl a pokračoval jsem ve své činnosti. Důvod, proč mi nechával tuto kontrolu, byl ten, že nechtěl, abych si ublížil. Jak ubohé. Trochu té bolesti snesu, nejsem z cukru.
„Dominiku, " vypravil ze sebe a já si prohrábl vlasy.
„Co je? Už budeš?" zkoumavě jsem se na něj zahleděl. To by bylo celkem rychle.
Než jsem stačil říct cokoliv dalšího, tak se posadil a políbil mě. Automaticky jsem mu nohy obmotal kolem boků a prsty mu zapletl do vlasů. Tvrdě a i přesto s jakousi opatrností mě natiskl na stěnu a pokračoval v naší činnosti. Spokojeností jsem jen přivřel oči.

„Kam teda půjdeme na tu večeři? "
Nevěřícně jsem se na něj zadíval. „Ty jsi to jako myslel vážně?" uchechtnu se a dojdu k němu.
„Smrtelně vážně, "potvrdil mi a strčil mi do rukou mé vyprané oblečení. Nedůvěřivě jsem se na něj dál díval.
„Takže se s tebou mám teď chlubit na veřejnosti?" zazubil jsem se. „Předvést jim, že šukám právníka svého partnera? " Se smíchem jsem zavřískl, když si mě přehodil na rameno. „Kdyby jsi už neměl ten zadek zmrskaný, " pronesl si spíš pro sebe a já jej rozverně kousl do ucha.
.
.
.
„Děláš si srandu?" znechuceně jsem hleděl na budovu před sebou. Výmluvně pokrčil rameny. „Mám to tu rád a je tu soukromí. "
„Nedělej ze mě pitomce, moc dobře vím, co to je. Myslel jsem, že jdeme na večeři. " Proč mě zavedl sem? Nenávidím tohle místo.
„To taky jdeme a... Ty to tu znáš? Jsi zákazník?" najednou byla jeho žárlivost a zvědavost zpět. Ušklíbl jsem se. „Vážně to chceš vědět?" Chvilku to vypadalo, že přemýšlí, ale pak rozhodně kývl hlavou. Povzdechl jsem si. „Nebyl jsem tu už dlouho, majitel... "
„Tys tu pracoval?! " rozkřikl se a já překvapeně couvl. „Myslel jsem, že bys nešel s každým, že máš nějakou úroveň! " Bez přemýšlení jsem jej udeřil.
„Nikdy bych nepracoval v takové díře. Možná jsem něco jako děvka, ale nejsem..." frustrovaně jsem si vjel rukou do vlasů. „Bývalý obchodní partner mě sem nutil chodit a nechávat se stejně jako on obskakovat, jeho bratr to tu totiž vlastní. Nikdy bych na sebe nenechal civět tyhlety prasata." Chvilku jsem se na něj ještě díval a poté jsem se obrátil k odchodu.
„Dominiku, já..."
„Zajdeme na večeři a pak půjde každý z nás domů. Už je na čase ukončit tuhle naši šarádu. "

„Ne!" doběhl mě chytajíc za ruku. „Omlouvám se, rozumíš? Mrzí mě to já jen. Nesnesu myšlenku, že tě měl někdo jiný. Byla blbost tě sem brát." Hleděl jsem do těch štěněčích očí a můj tvrdý pohled postupně jihl. Zatáhl jsem jej do postranní uličky. „Ne, neměl jsi mě sem tahat. Navíc jsi prasák ty. Chodit do takové díry dobrovolně." Zahanbeně sklopil tvář a já jej lehce propleskl.
„Prosím, hlavně nebul a vem mě konečně do té restaurace, mám hlad."
Šťastně kývl hlavou a chystal se vykročit. V tom mu ale zazvonil telefon. Zvědavě jsem se zadíval na jméno volajícího a nesouhlasně jsem se zamračil. „Kdo je to?"