Milenec mé ženy - Pozastaveno

6. Žlutá

„Vezmi si tu žlutou kravatu a to černé sako," oznámila mi panovačným hlasem a já se na ni otráveně zadíval. „Nemám rád žlutou barvu," zavrčel jsem a dál jsem se přehraboval ve skříni.
„Ale, drahý, " chytila mě a za límec si mě přitáhla k sobě. Skoro jsme se dotýkaly nosy. „Já si chci vzít ty naprosto dokonalé žluté šaty, které jsi mi věnoval k výročí. " Mile se usmívala a koketně na mě mrkala. Neubránil jsem se trpící grimase. Ty šaty byly takovým malým, nenápadným prostestem. Ty šaty znázorňovaly moji náklonost k ní, tudíž odpor. Nehynoucí na věky trvající odpor pocházející z hlubin mého srdce. Jak říkám, byl to pravý a nefalšovaný odpor.
„To přece nemusíš, budeš v nich vypadat navíc jako coura, " zaculil jsem se a uhnul jsem před její ostrou fackou. „Neodhadl jsem přeci velikost. Polezou ti z nich ty dvě věci, které nazýváš prsy, i když jejich velikost tomu neodpovídá a o tom tuku na bocích ani nemluvím. " Znovu se rozmáchla ale já její ruku zachytil a natiskl jsem ji svým tělem na stěnu. „Vezmi si ty modré, ty jsou decentní a vhodné, navíc mi půjdou k očím, hmm?" Hleděli jsme si zpříma do očí. „Jsi drzý, Dominiku," zasyčela mi do obličeje a mně naskočila husina. Zesílil jsem stisk na jejích rukou a tichým hlasem začal můj monolog. „To ty mě nebudeš ztrapňovat na tom večírku a opovaž se zase s někým děl... " natiskla své rty na ty mé. Zpanikařil jsem a mé tělo zvláčnělo. V okamžiku jsem byl já natisknut na zdi a její ruka mi přejížděla po krku. „Je jedno na jak velkého chlapa si hraješ, drahý. Je to vlastně i roztomilé. Malé kotě, co vytasí drápky. Pořád ti ale chybí koule, Dominiku. Takže. Teď si vezmeš tu žlutou kravatu a hezky všem ukážeme jak šťastný pár jsme. " Pustila mě. Slyšel jsem jen klapot podpatků, ve vzduchu se stále ještě vznášela vůně jejího parfému. Sesunul jsem se na zem a rukama jsem si začal zuřivě utírat ústa, kde jsem měl obtisklou její rtěnku a zároveň jsem se snažil přinutit své oči, aby přestaly slzet a ještě víc podtrhávat mou bezradnost a strach.

„Prosím, " otevřel jsem jí dveře a nabídl jsem jí rámě, když vystoupila z auta. Oba dva jsme se usmívali tak moc neupřímně až nám to museli všichni věřit. Všude byly fotografové, takže mi bylo jasné, že hned ráno v novinách objeví článek něco na způsob, elita města přispěla na nemocné děti v Africe, ale 58% zbytků z velkého večírku skončilo na skládce. Nebo snad budou probírat můj milostný život s mou ženou? Už se celkem těším na ty slátaniny, co si ráno přečtu. Pokud tedy nebudu tak opilý, že mi budou přeskakovat písmena a podobné hnusy.

Už mě bolela ruka ze všeho toho potřásání rukou a taky ústa z toho křečovitého úsměvu. Naopak Marie přímo zářila. A myslím to vážně. Z té žluté hrůzy mě bolely oči a z jejího hadího úsměvu taky. Jinak jí to samozřejmě moc slušelo. S těmi vyčesanými vlasy, kouřovými stíny a tmavě hnědou rtěnkou. Byla jako žhnoucí koule. Nechci ji přirovnávat ke slunci. Slunce mám rád jako asi jedinou žlutou věc, co existuje.

„Pane Petersone! Rád Vás vidím, " na ramenu mi přistála něčí ruka a já s nechutí okamžitě poznal toho otravného spratka. Otočil jsem se na něj. Marie byla momentálně na toaletě a já si tak naivně myslel, že budu mít chvilku klid před velkým proslovem.
„Pane Woode," falešně jsem se usmál a setřásl jsem jeho ruku z ramene.
„Kde máte doprovod?" otázal jsem se po zpracování mírného šoku, když jsem spatřil, že má stejně odpornou žlutou kravatu jako já. Jak si ji mohl vzít? Tohle je snad jak noční můra, ten chlap si něco takového vzal dobrovolně na takovou událost? V mých očích právě klesl ještě o něco níž, než byl.
„Jsem tu jako svobodný muž, " zasmál se a upil ze sklenice. Neušlo mi, jak si mě neustále prohlíží. Schválně jsem si olízl rty a ušklíbl jsem se. Myslel na to? Myslel na to, jak mě viděl s roztáhlýma nohama? „Tak svobodný?" přistoupil jsem k němu a prstem jsem přejel po té jeho, opakuji, odporné kravatě a s úsměškem jsem sledoval jeho poskočení ohryzku. „Nedaly vám spíš všechny košem?" Ve tváři se mu okamžitě zračil vztek. „Co Vaše žena?" zavrčel a já ustoupil o krok zpět, protože jsem si všiml přibližující se Marie.
„Drahá, " usmál jsem a přitáhl jsem si ji k sobě. „Rád bych ti představil svého obchodního partnera pana Michaela Wooda. Pane Woode, tohle je má roztomilá žena. " Konečně jsem se zadíval na Wooda a to mě donutilo nakrčit zmateně obočí. Byl bílý jako stěna a nevěřícně otvíral pusu. Marie přece nebyla tak ošklivá nebo ano? Pohlédl jsem na ni a opět na něj.
„Měl by jsi začít ten projev, drahý," strčila do mě a já se neochotně vzdálil k řečnickému pultíku, v hlavě mi ale šrotovalo. Na tohle přijdu.

„Marie," vydechl jsem okamžitě, když se Peterson vzdálil. „Marie, co budeme. Co teď budeme dělat já, " panikařil jsem. Byl jsem naprosto zmatený. Nic mi nedávalo smysl. Absolutně nic. Ona je jeho žena? Jeho? To on je ten tyran? On. Vždyť to vypadalo, že to on si rád nechává... Ale Marie měla modřiny. Lhala? Ne, ona by nelhala. Navíc to co ji Peterson prováděl. Podváděl ji s chlapy. Ona ho ale podváděla se mnou. Proč je to tak komplikované?

„Michaeli, uklidni se. " Tok mých myšlenek dokázal zastavit jen dotek její ruky. „Vím, že jsi zmatený, ale nenech se zmást. Věř mi. Zvládneme to, tohle je prostě, prostě šílené," chytila se za hlavu a já sledoval jak se jí oči plní slzami. „Miláčku, " šeptl jsem a uchopil jsem ji za ruku. „Nic mu nesmíš říct, nebude to dlouho trvat a podepíšeme rozvod a a bude po všem. " Pokusila se usmát. „Musíme teď ale být opatrnější, ano?" omámeně jsem kývl. Tak moc jsem si ji přál teď hned políbit, ale nemohl jsem. Ta hádka z minula se stala minulostí. Bude to v pořádku. Otočil jsem se k řečnickému pultíku. Zrovna všichni tleskali, protože dokončil svůj proslov. Po zádech mi přeběhl mráz. Díval se přímo na mě a ani nemrkal.