Milenec mé ženy - Pozastaveno

9. Až nad hlavu

„Co jsi to dělal s Michaelem na těch záchodech? " zavrněl mi do ucha a silně mi zmáčkl boky. Sykl jsem a nehty jsem mu ještě bolestněji zaťal do zad a zanechal jsem tam tak červené skvrny. „Do toho tobě nic není!" zasyčel jsem nazpět vztekle. O co se snaží?
Praštil jsem se hlavou o dveře, když do mě neočekávaně přirazil. „Tak nic?" vydechl a bez okolků mě položil na zem a opřel o komodu. Připadal jsem si jako panenka.
„Naprosto nic,"zopakuju, ale dál se už nedostanu, protože mi do očí vhrknou slzy. Chytil mě za vlasy a opět mě udeřil po pozadí. Tlumeně jsem zasténal. „Michael je můj nejlepší přítel, nedovolím ti, abys mu nějak ublížil." Další tři rány přišli rychle po sobě a já je nestihl pořádně ani zaznamenat. Bylo to dlouho, co jsem se takhle cítil. Ten pocit... Nenáviděl a miloval jsem to zároveň. Po dlouhé době jsem to neměl pod kontrolou, děsilo mě to a zároveň mě to dohánělo k šílenství.
„Mohu si dělat, co chci, " zachrčel jsem a snažil jsem se proti němu chtivě nešpulit zadek.
„Ne, nemůžeš," zašeptal a mým zádům věnoval mokrý polibek. „A to proč? " uchechtl jsem se zadýchaně, ale smích mě v okamžiku přešel.
„To nemůžeš," zašeptal jsem, ale to už jsem se opět zmohl jen na zapření se rukama o komodu, která se celá neovladatelně třásla stejně jako já.

Naposledy mě plácl po velmi citlivém zadku, na kterém jasně svítily rudé otisky jeho dlaně.
„Doufám, že jsme si to tedy vyjasnili," byl jeden velký úsměv. S pobaveným pohledem jsem si ho měřil. Vypadal jako spokojené dítě, kterému se povedlo něco velkolepého. Přitáhl jsem si ho k sobě za kravatu.
„Takže by jsi všem vyžvanil, že sis mě koupil na rohu ulice?" přeformuloval jsem jeho oznámení v otázku. Zaraženě přikývl, mátl jej snad můj samolibý úsměv?  Upřímně jsem doufal, že ano.
„Něco si vyjasníme, Rovene," natiskl jsem jej na zeď. „Možná si myslíš, že jsem kurva, možná si dokonce myslíš, že já sám jsem dokonce, a to mě podrž, tvoje kurva," uchechtl jsem se a jemu zčervenaly studem tváře. „J-já... " zakoktal se. Prstem jsem mu přejel po spodním rtu. Nespustil ze mě oči, jak by taky mohl.
Když to na mě poprvé vybalil, byl jsem opět nepřipravený. Navíc jsem měl v hlavě naprosto prázdno a to kvůli němu. Což se mu připočítá k dobru.
Poplácal jsem jej po tváři. „Asi budu uvažovat o pravidelném sexu, " zauvažoval jsem nahlas a on mi obmotal ruku kolem pasu. Uculil jsem se. „Ale s nikým jiným spát nebudeš," pronesl panovačně a mně to konečně všechno zapadlo do sebe. Takže mu o Michaela ani tak nejde, chce jen mít jistotu, že mě bude mít jen a pouze pro sebe, to je sice roztomilé, ale taky dost neuskutečnitelné.
Zasmál jsem se a přitáhl jsem si ho k sobě do polibku. Tento muž mě jistým způsobem fascinoval, až se mi chtělo smát, a v jistých chvílích mě dostával jednoduše do kolen.

„Ale tvůj manžel, on " bleptal jsem a ona jen protočila očima. „Přestaň pořád mluvit o mém manželovi, skoro mi to přijde, jako by ses snad chtěl vyspat s ním než se mnou," zrudl jsem. Nacházeli jsme se v mém bytě, přesněji řečeno v mé ložnici. Roztřesenými prsty jsem se jí snažil rozepnout podprsenku, to by mi obvykle zabralo asi půl minuty, ale nyní mi to trvalo celou věčnost. Nakonec si podprsenku s povzdechem sundala sama a já si prohrábl rozpaky vlasy. Absolutně jsem nepociťoval vzrušení, i když jsem si moc přál, aby ano. Jenže pokaždé, když jsem se už konečně trochu uvolnil a zavřel jsem oči, tak jsem spatřil obličej toho parchanta a okamžitě jsem měl náladu zase na bodu mrazu.

Začala mě ještě náruživěji líbat a vylezla mi na klín, kde se začla pohupovat. Můj klín ovšem i po deseti minutách zůstal naprosto bez odezvy. Položila mě na postel, snažil jsem se. Doopravdy moc, ale prostě... Když jsem se na ni podíval, viděl jsem jeho. Zničil mi můj sexuální život, měl jsem jej plnou hlavu, navíc jsem pořád musel myslet na to, že se s ním budu muset zítra sejít, i když... Proč bych musel, nemusím. Ale co mám pak jiného dělat?

„Co je to dneska s tebou! " vyjela na mě naprosto neznámým tónem hlasu. „Já se omlouvám," zaskuhral jsem zničeně. Nechápavě a snad i znechuceně se na mě dívala. „To sis nadělal do kalhot, potom, co ses setkal  s mým manželem? " bylo to, jako by mi dala facku. Chytil jsem ji za zápěstí a přitáhl jsem si ji k sobě. „A jak se mám asi tak chovat? Bojíš se malýho skrčka, který by očividně neublížil ani mouše a ty mi tvrdíš, že tě mlátí? On?" hlas se mi třásl, ale bylo to hlavně kvůli hněvu. Nevěřícně se na mě dívala. „Někdy si říkám, jsem pro tebe jen věc na šuk nebo mě fakt miluješ?" hleděli jsme si mlčky do očí. Ona neprojevovala sebemenší emoci, jakoby se snad rozmýšlela, jestli vůbec něco udělá.

„Jak jen můžeš být tak necitlivý?" vypadlo z ní nakonec a já na ni upřel nevěřícný pohled. „Já? Já? "
„Já, já?" imitovala mě a mě to vytočilo snad ještě víc.
„A co čekáš?" rozkřikla se a já konečně spatřil ty očekávané slzy. Už mě to nebaví, pokaždé, když se něco stane, tak se rozbrečí a já vždy polevím. Dnes ale ne. Nemůžu. Bylo toho až moc. Mám toho až nad hlavu. Ona i její manžel.

„Skončilas?" řeknu naprosto ledovým hlasem a ona překvapeně zamrká.
„Pokud ano, tak bych se rád odebral ke spánku,"  strčila do mě a já spadl na záda. „Ty odpornej idiote!" To byla poslední slova, která mi sdělila, pak už jsem slyšel jen rozzuřený dusot a třísknutí dveří. S povzdechem jsem si promnul tvář. Už jsem nemohl nic řešit, neměl jsem dost sil.