Milenec mé ženy - Pozastaveno

12. Můj

Pozorně jsem sledoval Petersnův výraz tváře. Tony vedle mě si stále četl smlouvu a já tak mohl nerušeně přemýšlet a urovnat si své myšlenky. Celé se to seběhlo strašně rychle a to jsem si myslel, že sem nakonec nevkročím. Dokonce místo mě musel zaklepat Tony. Já toho popravdě nebyl ani schopen, což dost poznamenalo mé ego, když se nakonec ukázalo, že jsem se strachoval zbytečně. Bál jsem se všeho možného, co by mohlo přijít. S čím by mohl přijít... A on přijde s tímhle. S takovými nesmyslnými a zbytečnými podmínkami. Dokonce po mně ani nechce, abych už nespal s jeho ženou. Nechápu to. Skutečně tomu nerozumím, ale je pravda, že mě přeci jen jedna věc vyděsila. To ta fotka. Ta fotka, to video znamenalo, že viděl na vlastní oči mě osobně při souloži a to mě vzhledem k jeho sexuální preferenci moc neuklidňuje. Navíc je to doopravdy trapné, protože ono dostaveníčko v kanceláři trvalo víc jak dvě hodiny. Ještě teď si pamatuju na to Mariino pobízení. Jen pojď, bude to vzrušující... Jo, vzrušující to bylo, ale následky nyní nejsou dvakrát růžové. Takže celkově mě stále má čím vydírat. Stále na mě má něco, co mi může způsobit nepříjemnosti.

Po dlouhé chvíli jsem vzhlédl a nechápavě jsem nakrčil čelo. Petersonovu tvář zdobil silný ruměnec a jeho hruď se zrychleně nazvedávala. Bylo mu snad špatně? Neměl bych mu nějak pomoct? Co když zkolabuje?
„Jste v pořádku? " vypadlo ze mě. Během vteřiny po mně vrhnul smrtící pohled. „Jistě." Zasekl se a zatnul čelist. „Podepíšete tedy? " zasyčel a já se obrátil na Tonyho, který souhlasně kývnul. „Samotný nech..." zasekl se uprostřed věty a rychle zamrkal. Neušlo mi, že mu do očí vhrkly slzy. Pomalu mi docházelo, že se tu děje něco, o čem vlastně ani nechci vědět, co to je. „Myslím, že to můžeš podepsat, jen k tomu videu." Opět se usmíval jako ďábel a já se chtěl, tak moc vypařit. „Přišel jste snad něco zajímavého? Já tam vidím jen dva lidi, co spolu spí jako zvěř někde na palouku," odvětil Peterson, ale mě to spíš přišlo jako smrtící salva z kulometu. Pomalu jsem rudnul. Právě mě označil za zvěř... Už jsem otvíral pusu, abych se nějak obhájil, ale Tony mě opět přerušil. „Myslel jsem, že přesně tohle preferujete i Vy, ne?" Kam jsem se to dostal? Jejich konverzace byla jasně osobní. „Skutečně? Nemyslím si, že byste mě snad znal natolik dobře. Ale můžete se zeptat mých přátel. Mám jich celkem dost," sladce se usmál a mně neuniklo, že Tony se okamžitě napnul. Bolavé místečko?
„Očividně i dost bohaté," zachrčel a následně se rozlilo zlověstné ticho. Něco mi unikalo. Něco mi určitě unikalo a bylo to podle všeho i hodně důležité.

„Tak už to podepiš, " zavrčeli skoro současně a já vzal propisku a bez rozmyslu jsem načmáral svůj podpis. S tím jsem se začal pomalu zvedat. Chytil jsem Tonyho za rameno, ale on jakoby se neměl k pohybu. Naklonil jsem se k jeho uchu. „Tony, pojď, přece s ním teď nebudeš spát nebo dělat takové věci, "šeptem jsem na něj promlouval a hleděl mu do očí. „Navíc je to prakticky nepřítel a..."
„Už jste skončili s těmi líbeznostmi? " ozval se nepříjemným tónem hlasu a tím na sebe opět upozornil. „Jistě," napodobil jeho tón Tony a taky se postavil. Pohled mi sklouzl dolů a okamžitě zase vystřelil nahoru. To snad ne...
„Tak tedy laskavě opusťte mou kancelář a přeji vám oběma hezký zbytek dne." Všichni jsme se navzájem obdařili falešnými úsměvy a dalšími zdvořilostními fázemi.

S Tonym v závěsu, jsem se vydal ke dveřím. Už jsem stál mezi dveřmi, když se naklonil k mému uchu a jasným hlasem mi pošeptal: „Jeď domů, pak se zastavím." Než jsem stačil nějak zareagovat, tak mě vyšoupl na chodbu a zabouchl za sebou dveře. Ozvalo se cvaknutí zámku a hlasité ječení Petersona, ať Tony okamžitě vypadne. To se ale nestalo. Dveře se neotevřely a já netušil, co dělat.

„Co si doprdele myslíš!?" řval jsem jako smyslů zbavený a vyšvihl jsem se na nohy. „Nechtěj, ať zavolám ochranku, ty jeden odpornej..." Víc už jsem neměl šanci říct. Bez problémů mě chytil za obě ruce a pusu mi zacpal svým jazykem. Srdce mi divoce bušilo a na svém břichu jsem cítil jeho vzrušení. „Jsi tak..." Na vteřinu jsem se od něj odtáhl a poté jsem se opět nechal vtáhnout do jeho polibků. „Tak co?" zeptal se, když jsme se od sebe opět na chvíli odtáhli. „Takový idiot, " odfrkl jsem si a odstrčil jsem jej od sebe. „Jo?" pronesl výhružně. „Jo! " odsekl jsem.
„Co to bylo jako na začátku a teď? Ty tvoje narážky... Není to tvoje věc! " znovu jsem se rozkřičel. „Je to jen má věc, já si můžu dělat, co jen chci a... " šokovaně jsem vytřeštil oči, když mi chytil bradu mezi své prsty. „Asi jsi něco nepochopil, " zaculil se na mě a donutil mě couvat. „Jsi jen chvilková známost," promluvil jsem lehce rozklepaným hlasem, ale ve vnitru duše jsem se chvěl vzrušením. „Ve chvíli, kdy jsem tě znovu potkal, mi bylo jasné, že musíš být můj." Jeho hlas mi ohromnou silou rezonoval v hlavě. Kam jsem se podíval, tam stál on. Zády jsem narazil do zdi. „Já nejsem ničí," zašeptal jsem tiše a nechal jsem jej, aby ze mě sundal oblečení. „Ale jsi," zamumlal a já se zmohl jen na zatnutí nehtů do jeho zad.

Nechápal jsem, proč jsem se nevzpíral. Nechápal jsem hodně věcí a Tony Roven se stal jednou z nich. Celou dobu mi dával jasně najevo, že nemám právo odporovat. Měl jsem právo jen přijímat vše, co mi dával a já to přijímal plnými doušky. Nešlo odmítnout, nešlo tomu zabránit. Byl jen on a nikdo jiný. Byl jsem naprosto mimo a netušil jsem, jak se z toho dostat. Jak se dostat ze závislosti, kterou jsem si nevědomky na tomto muži vypěstoval.

Ležel jsem na desce svého stolu. On si zrovna dopínal poslední knoflík na košili.
„Takže, co po mně vlastně chceš? " zachraptěl jsem, protože mé hlasivky jaksi odmítaly spolupracovat. „Co chci?" zopakoval po mně a já se silou vůle posadil. „Ano, co chceš? " Přistoupil ke mně a skoro až láskyplně mě pohladil po tváři. Palcem obkreslil strukturu mých rtů. Nespouštěl jsem z něj oči, vlasy mi padaly do tváře a já si přišel strašně maličký. On mi naopak přišel obrovský a neskutečně moc krásný. Tváře mi lehce zrůžověly, když se pousmál.
„Já chci, aby ses do mě zamiloval," pronesl vážně a něžně mě políbil na rty. Byl to dětský polibek, takový jaký jsem od něj ještě nedostal. Ve skutečnosti se mi ale asi líbil ze všeho nejvíc. „Proč?" uteklo mi ze rtů jednoduché slůvko, ve kterém se skrývalo tolik. Jen se tiše zasmál a s mávnutím zmizel ve dveřích. Objal jsem se  pažemi kolem nohou, mé tělo se postupně začalo otřásat, nejdříve smíchy a postupně i pláčem. Znovu jsem si lehnul na stůl a rukou jsem si zakryl oči.
Lhal jsem mu. Měl pravdu v tom, když řekl, že někomu patřím. Asi tím myslel sebe, ale to je jen jeho naivní představa.
Zvedl jsem ruce před sebe. Dvě útlé ruce s bělostnou a neposkvrněnou pokožkou. Ruce, které byly spoutány okovy. Jak by ty pouta mohl přetrhnout? Jak by mohl dokázat, že by mě má černá vdova nechala žít v klidu a pokoji.