Milenec mé ženy - Pozastaveno

4. Smlouva

Nespal jsem celičkou noc. Výčitky mě sžíraly každičkou sekundu a já nemohl vypustit z hlavy její uplakaný obličej. Udělal jsem něco, co jsem nikdy provést nechtěl. Zranil jsem její city a zachoval jsem se jako sobec a agresor. Přesně jako její muž, kterým tolik opovrhuje.
Založil jsem si hlavu do dlaní. Tohle mi neodpustí jen tak.

Z mého zadumání a sebelítosti mě vyrušil až domovní zvonek. Celý rozlámaný po probdělé noci jsem se doploužil ke dveřím a s trhnutím jsem je otevřel.
„Proč mi nezvedáš telefon!? " uhodil na mě ihned můj právník a zároveň nejlepší přítel. Zmateně jsem na něj zamžoural, byl pro mě jako nějaký přízrak. On se zarazil a také se na mě pozorně zadíval.
„Vypadáš strašně," zhodnotil jednoduše můj stav a silou mě vlekl do koupelny. „Chceš zas přijít pozdě na schůzku?" V tu chvíli jsem se probral. Jako šíp jsem vystřelil do koupelny. „Já na to zapomněl. Já zase přijdu pozdě! " pohlcovala mě panika. „Zas se na mně povozí," dál jsem zoufale kňučel, ale přestal jsem, když jsem si všiml jeho pobaveného úšklebku. „Myslel jsem slovně, ty nadržené prase, " prskl jsem a rychle jsem si oblékl košili.
„Vždyť nic neříkám," zachechtal se a ve smířlivém gestu na mě zamrkal.
Rychle jsem se ustrojil, učesal a nějak ze sebe udělal alespoň trochu člověka.
„Pořád vypadáš děsně, ale dá se to, " vyřkl Tony konečnou recenzi vůči mému vzhledu. Já si jen do pusy nacpal několik žvýkaček a po zjištění, že Tony vypadá mnohem lépe než já jsme se společně vydali k autu.

„Vypadáš nějak spokojeně," otočil jsem konverzaci, když mě už dobrých deset minut zasypával otázkami, co se stalo? Nechtěl jsem se o tom bavit, zesměšnil by mě, že ze mě Marie dělá podpantofláka.
On sám je gay. Jeho orientace je mi ukradená, když na mě nic nezkouší. Sice nechápu, co ho vzrušuje na těle jiného muže, ale tak je to každého věc.
„Ále, " protáhl s úsměškem a prohrábl si vlnité vlasy. „Však to znáš," s tím tato konverzace skončila a začala nová profesní debata o tom, co a jak budeme probírat na schůzce.
„To je ta budova, " ukázal z okýnka a mně z nějakého důvodu vyschlo v krku. Byla obří a naprosto nehodící se do okolí. Přímo jako pěst na oko a přesto si zachovávala eleganci a půvab. Ještě víc jsem si přišel jako hotové nic.

Zbývalo mu deset minut a stále tu nebyl. Usrkával jsem ze svého kafe, nohy jsem měl položeny na stole. Relaxoval jsem, byl jsem docela unavený. Do bytu jsem se dostal až ve tři hodiny ráno a vstával jsem v sedm hodin. Ale za tu uspokojující noc mé nynější vyčerpání stálo.
Zívnul jsem a zmáčkl čudlík u mikrofonu.
„Pane, jsou tu pánové a, "
„Pošlete je nahoru," přerušil jsem svou sekretářku a nohy jsem sundal ze stolu. Na stole jsem měl již připravenou smlouvu a potřebné dokumenty.

Ozvaly se kroky a já se postavil a uhladil jsem si sako. Po zaklepání a mém souhlasném povolení ke vstupu  do místnosti vstoupil Wood a ještě nějaký muž, moc jsem mu nevěnoval pozornost. Byl to jen právník. S klidem jsem k nim došel. „Zdravím, " potřásl jsem si s tím štěnětem rukou a následně jsem se zaměřil na toho muže vedle. Hleděl na mě s vytřeštěnýma očima a mně vyschlo v krku. Tohle je vtip? Málem jsem mu ruku ve svém stisku rozdrtil. On stále hleděl  vykolejeně a neuvěřitelně moc zmateně.
„Tohle je můj právník Tony Roven," představil ho a já uhnul pohledem.
„Přejdeme k té smlouvě, " oznámil jsem tiše a rozešel jsem se ke stolu. Ruce se mi třásly, jediné, co se mi honilo hlavou, byl rozkaz, Musíš se uklidnit! Jenže to nešlo. Ten chlap si může pustit pusu na špacír a já budu... , ale kdo by mu věřil? Tohle uvědomění mě naprosto uklidnilo a já se posadil do svého křesla. Oni učinili po mém vzoru a též se usadili.
Tony začal pročítat a kontrolovat smlouvu, byl nervózní a roztržitý. Tato skutečnost mě celkem potěšila. „Vše je v pořádku, " oznámil, hlas se mu trochu třásl. Vyděšeně kmital očima sem a tam.
„To je skvělé," zazubil se na mě můj nastávající obchodní partner a vzal do ruky pero. Já však měl oči jen pro jeho právníka. Bylo zábavné sledovat jeho rudý obličej a jak jsem si všiml, byl doopravdy pohledný. Ani nevím, co mě to popadlo. Bylo to riskantní a nepřiměřené okolnostem, já si však nemohl pomoct. Má noha se sama od sebe zvedla a usídlila se mezi jeho nohama. Zavrtěl se, ale nepodnikl žádný odmítavý postoj a tak jsem pokračoval. Pomalu jsem začal pohybovat chodidlem a zároveň jsem poslouchal žvanění Michaela Wooda.

Atmosféra zde byla divná. Tonyho jsem ani nepoznával. Choval se jako vystrašené kotě, což mi dost lezlo na mozek a ten chlap se zase choval, jako bych tu ani nebyl. Štvali mě oba dva a já myslel na jediné. Na svou Marii.
Konečně i on podepsal smlouvu a já se potěšeně zvedl. On se zvedl o pár sekund později a Tony, rudý jako rak, se zvedl až po mém šťouchanci do ramene.
„Nashledanou, byla radost s vámi obchodovat " rozloučili jsme se současně a já se vydal ke dveřím. „Tony?" ozval jsem se trochu naštvaně a otočil jsem hlavu dozadu, když jsem zjistil, že za mnou nejde.
„Pan Roven se mnou ještě musí projednat jednu důležitou věc, " ozval se ten skrček a já jen se strohým přikývnutím odešel. Pravděpodobně budou projednávat nějaké ty právnické věci. Ušklíbl jsem se. Tonymu se očividně pan Peterson velmi líbil.

Došel jsem k autu, už jsem se chystal nasednout a počkat zde na Tonyho, ale došlo mi, že klíčky má Tony. Čekat na něj jsem zde nechtěl a tak jsem se pomalu vydal s nadávkami zpět do té ohromné budovy.
Cesta mi trvala dlouho, a tak jsem počítal s tím, že už budou hotovi. Sekretářka mě bez problémů pustila dál, ani Petersona nijak neinformovala.
Zaklepal jsem, ale nic se neozývalo, chvíli jsem nejistě postával před dveřmi, ale nakonec jsem se rozhodl vstoupit, už si o mně stejně myslí, že jsem nevychovaný parchant.
V okamžiku jsem svého rozhodnutí zalitoval. Šokem jsem zůstal stát jako přimražený. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Vycouvat, nebo na sebe nějak upozornit?
Šokem mi vyschlo v krku a mé nohy byly skutečně jako z olova. Zmohl jsem se jen na tupé zírání na ty dva.

Už to vypadalo, že jsem konečně nějak připraven uvést své tělo do pohybu, než se tak však stalo, zvrátil  Peterson hlavu do zadu a upřel na mě svůj pohled. Ústa měl otevřená a vycházely z nich vzdechy. Seděl na stole a Tony stál mezi jeho nohama.
Upíral na mě svůj pohled. Nechápal jsem to. I v této situaci si ponechával ten povýšený pohled. Sledoval jsem jak se jeho ústa křiví do úsměvu, dál jsem to už nedokázal sledovat. Odvrátil jsem se, ale dveře, kterými jsem sem přišel byly zamčené. Automatický zámek zevnitř?
Zoufale jsem do dřevěných dveří kopl. Nyní mi pozornost věnovali již oba dva muži v místnosti. Tony se okamžitě začal oblékat a cosi rychle bleptal. Já však nespouštěl zrak z Petersona. Ani se neobtěžoval si natáhnout kalhoty. Měl na sobě jen svou košili. Seděl na stole nohu přes nohu a s nezájmem si zapaloval cigaretu.