Milenec mé ženy - Pozastaveno

13. Co chceš?

Udělal jsem asi to nejrozumnější, co jsem udělat mohl. Odešel jsem. Nechtěl jsem to poslouchat, nechtěl jsem na to ani myslet. Zajímalo by mě, kdy se můj život tak moc posral. Vždy mi vše vycházelo, i se to ode mne čekalo. Budoucnost jsem měl nalinkovanou od svých rodičů a nikdy mi to ani nevadilo. Chtěl jsem se mít v životě dobře a tohle byla velmi snadná cesta, jak toho docílit. Myslím, že se to pokazilo ve chvíli, kdy jsem si začal s Marií. Naprosto mě uhranula. I teď, když na ni myslím, se musím hloupě usmívat. Nevšimnul jsem si toho dřív, ale ona si mě omotala kolem prstu. Byl jsem jako její pes, vždy jsem přišel, když zavolal. Udělal jsem, co chtěla, koupil jsem jí, co chtěla. Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou nad sebou samým. Odkdy se já nechávám využívat ženskou? Ale co když mě doopravdy miluje?

Zastavil jsem se uprostřed chodníku. Lidé do mě vráželi a vrhali po mně zlé pohledy. Já si toho nevšímal. Jen jsem koukal před sebe a uvažoval. Miluju ji vůbec já? Znovu jsem uvedl své nohy do pohybu a zapadl jsem do prvního baru, který se namanul.

Při vstupu do budovy mě okamžitě ovanul kouř cigaret a vůně potu lidských těl. Hudba řvala na plné pecky, lidé též křičeli, smáli se, tančili. Uvolnil jsem si kravatu a zapojil jsem se do toho víru tance. Pil jsem, tančil jsem, užíval jsem si. Konečně jsem vypustil páru.

„Ahoj, "ozvalo se blízko mého ucha. Měl jsem už celkem upito a tak mi chvilku trvalo, než jsem svůj zrak zaměřil na doopravdy sexy ženskou vedle mě. Usmál jsem se a automaticky jsem obmotal ruku kolem jejího boku. Druhá ruka už stihla prozkoumávat její pevný zadek. Jen se chichotala a táhla mě pryč. Nechal jsem se. Asi chtěla soukromí a já nebyl proti. Co mě ale zarazilo, byla venkovní ulička a chladný vzduch, který mě zastudil na tváři. Chtěla to dělat venku? V uličce? To už se mi tak moc nezamlouvalo. Byla mi zima a já mám radši teplo. Dívka se mi náhle vytrhla a já se zmohl jen na zmatené zamrkání.

„Říkal jsem vám, že to je von! " ozval se hrubý hlas za mými zády. Na to jsem byl natlačen na stěnu. Na krku mě zastudil kov.

„Jsem doma," zamumlal jsem si pro sebe tiše a v tichosti jsem se dál kradl útrobami domu. Domem vládlo až podezřelé ticho. Že by tu nebyla? Nemožné. Musí tu být, čeká tu někde na mě. Něco plánuje. Nijak jinak to ani nemůže být. Se zaváháním jsem vstoupil do své ložnice. To co mě zarazilo, nebyla ani tak záře svíček, které osvětlovaly místnost, nebylo to ani víno ve dvou sklenicích. To, co mě naprosto ohromilo, byla má žena. Má žena jen v prádélku a v něčem na způsob župánku. „Drahý," elegantně vstala. Vypadala nádherně, to jsem musel uznat i já. Problém byl, že já spolu s onou krásou viděl i hrozící nebezpečí. Viděl jsem zmiji. „O co ti jde?" zachrčel jsem, když kolem mého krku obmotala své ruce. „Jen chci strávit noc se svým manželem," zašeptala a já ji odstrčil. „Máš mě za idiota?!" vykřikl jsem rozlíceně. Zhluboka jsem oddechoval, to přeci není normální.

„Co chceš? " pronesl jsem už klidněji, musím se ovládat. „Sex," pronesla s našpulenými rty a strčila mi do rukou sklenku s rudou kapalinou. „Sex? " zopakoval jsem po ní a koutky úst mi bezděčně zacukaly do úsměvu. „Zbláznila ses, "konstatuju a už se nepokrytě rozesměju. Sednu si na postel a stále mnou cloumá smích. „Doopravdy ses zbláznila!" Ten smích nešel zastavit, nešlo přestat. „Kdepak, " přerušila mě a políbila mne. Ztuhnul jsem. Rty, na kterých jsem byl dřív tolik závislý, mi nyní přišly tak odporné. Tak nechutné. Zvedal se mi z ní žaludek.

„Nesahej na mě, " znovu jsem ji odstrčil a ona jako vzteklá šelma obešla postel. „A to víno? Je otrávené, co? Ale zklamala jsi mě. Jed je tak nudný..." přerušil mě tentokrát její smích. „Neboj, kdybych chtěla, zmizíš, ani si to neuvědomíš. "Nedůvěřivě jsem na ni hleděl, ale poté jsem se zhluboka napil. Proč? Asi jsem si chtěl zariskovat. Asi jsem si chtěl něco dokázat. Možná jsem chtěl ale jen zemřít.

Vypil jsem celý obsah sklenice a nehybně jsem čekal, co se bude dít. Trvalo to jen chvilku, než jsem ucítil, jak mi těžknou končetiny. „Neboj, jed to není, " pošeptala mi do ucha a zatlačila do mne, takže jsem si lehnul. Nedokázal jsem ovládat své končetiny. Byl jsem jako nehybná socha vydaná jí napospas. Své tělo přesunula nad to mé. „Uděláme to rychle," pronesla vážně a já se zmohl jen na zavření očí.

„Notak, snad nebude tak zle," zasmál jsem se. Opilost jako mávnutím proutku náhle zmizela a já si uvědomil, jak moc v háji jsem. Začali mě šacovat a první rány na sebe taky nenechaly dlouho čekat. Stačil jsem se jen schoulit do klubíčka a přijímat všechny rány se snahou nerozbrečet se nahlas. „To u sebe nemáš víc?" rozeřval se jeden z nich a já schytal skutečně velkou ránu do žaludku. „Hej!" zařval opět, když jsem na jeho dotaz nereagoval. Mé tělo bylo vyzvednuto do vzduchu a obličej se opět brzy setkal s chladnou zemí. Ústa se mi naplnila krví, chtělo se mi zvracet, brečet, křičet, chtěl jsem něco udělat, byl jsem ale naprosto neschopný. Postupně se mi rozmazávalo okolí, což stejně nebylo tak zlé, to jediné, co jsem celou dobu viděl, byly totiž jen jejich boty.

„Pusťte ho!" silou vůle jsem zvedl hlavu. Stála tam postava, jejíž siluetu ozařovalo jen světlo lampy. Má hlava opět bezvládně klesla k zemi.