Milenec mé ženy - Pozastaveno

14. Zachránce

Hlava i celé tělo mě bolelo neuvěřitelným způsobem, ale nevadilo mi to, protože to znamenalo jednu velmi důležitou věc. Jsem naživu. S námahou jsem otevřel oči a několikrát jsem zamrkal, kvůli náhlému, ostrému světlu. Chvíli  trvalo než barevné šmouhy získaly původní tvar a já dokázal rozpoznat nábytek i barvu stěn.
„Kde to jsem? " zaskučel jsem nahlas a promnul jsem si bolavý zátylek.
„U mně doma," ozval se velmi jemný až sametový hlas.
Můj pohled se okamžitě upřel na osobu stojící ve dveřích. Stála tam dívka menší postavy. Blonďaté, krátce střižené vlasy jí volně splývaly podél úzkého obličeje s velmi plnými rty. Její velké modré oči se na mě upíraly s nepokrytým zájmem. Byla krásná. Krásná tím přirozeným způsobem. Byla minimálně nalíčená, ani neměla nijak zvlášť vyvinutý hrudník, a i přesto mě zaujala.

„Kdo jsi, co tu dělám? " vychrlil jsem okamžitě. Jen si povzdechla. „Našla jsem tě v uličce, zmláceného a naprosto zuboženého." Řekla to tak posměšně. Bylo to jako facka. Jak taková křehkým dojmem působící dívka, může být tak zlá?
„Aha... Díky, že jsi mi pomohla. Přepadli mě a já. Všechno jde do hajzlu a..."
„Nezajímají mě tvý problémy, "odsekla a rozešla se ke mně. „Jen mi tě bylo líto, tak jsem tě vzala k sobě. Teď jsi vzhůru, takže se sbal a vypadni."
Šokovaně jsem na ni hleděl.  „Jsi pěkná, ale hubu máš pěkně prořízlou," pronesl jsem posměšně. Její tvář zkřivil vztek, ale následně se usmála. „Prostě zmiz," vydechla a hodila po mně košili. Teď teprve mi došlo, že jsem vlastně nahý. Tváře mi zahořely červení. „Tys mě svlékla? " vyjekl jsem přiškrceným hlasem. Odpovědí mi bylo protočení očí a tlumený povzdech. „Neboj se. Není to první penis, který jsem viděla. Navíc ten tvůj je dost..." naznačila prsty velikost a já zaskřípal vzteky zuby. „Ty malá mrcho. "
„E e e," zakývala mi před obličejem  prstem. „Nezapoměň, díky komu jsi ještě naživu."  Cvrnkla mě do čela a sedla si na kraj postele. „Kde mám kalhoty? " vypravil jsem ze sebe po zaváhání. Zle se zašklebila a rozešla se pro jakousi věc na židli.

„To je ale sukně! " rozkřikl jsem se a učinil jsem až příliš rychlý pohyb, takže jsem bolestí zaskučel. „Tvé kalhoty jsou roztrhané a smrděly močí, takže jsem je vyhodila."
„To jsou kecy, "odsekl jsem na její nesmyslné a urážlivé kecy. Pomalu jsem vstal. Byl jsem skutečně nahý a jak jsem si všiml, měl jsem všude obvazy a modřiny. Vrhl jsem po ní dost vyzívavý pohled a otočil jsem se na ni přímo čelem, aby měla patřičný výhled na sice zbité ale rozhodně vypracované a sexy tělo. „Tak jak se... Ty mrcho, " sykl jsem si pro sebe, když opět naznačila prsty zkreslenou velikost mého přirození.
Pomalu jsem se oblékl. Ta sukně. Vypadal jsem směšně. Bylo to odporné. Byl jsem jako ti úchylové v ženských šatech.
„Mohu si zavolat?" zeptal jsem se té holky, a ona ač nerada přikývla. V okamžiku jsem vytočil číslo svého právníka, který teď ještě určitě vstřebával zážitky ze svého sexu v kanceláři.

S povzdechem jsem jí telefon vrátil a prohrábl jsem si vlasy. „Vyzvedne mě do patnácti minut, "informoval jsem ji. „Jinak jsem Michael Wood a jsem ti velice zavázán za tvou pomoc."  Natáhl jsem k ní ruku a ona ji po zaváhání přijala. „Já jsem Alex Hattivejová. " To příjmení mi přišlo odněkud povědomé, ale nedokázal jsem si jej přiřadit k nějaké určité osobě.

Trapné ticho přerušil domovní zvonek. S úlevným úsměvem jsem se rychle rozešel ke dveřím a otevřel jsem je. „Měl jsem takový strach, kde jsi sakra byl, ty idi... Co to máš na sobě? " vyprskl smíchy a prohlédl si mé oblečení. „Neptej se a pohni. Táhne mi na koule," zachrčel jsem a rychle jsem jej začal tahat k autu. K mému psychickému rozpoložení nepomáhal ani fakt, že jsem za sebou slyšel smích té holky.

„Takže ses ožral, zmlátili tě a probral ses u té holky doma," shrnul to a já přikývl. „To ale nevysvětluje důvod, proč máš na sobě sukni, která ti mimochodem absolutně nesluší. Máš děsně chlupatý nohy." Silou jsem jej udeřil do nohy a opřel jsem se o okýnko. Už před nějakou chvilkou mi došlo, že jedeme k němu domů. Jen jsem nechápal proč. Já chtěl k sobě domů a ne k němu, bůhví, co tam na mě čeká.

„Co budu u tebe jako dělat?" mračil jsem se na něj, ale šel jsem za ním. Nehodlal jsem totiž postávat na ulici v sukni, když jsem neměl ani spodní prádlo.
„Budeš se léčit," pokrčil rameny a odemknul dveře. S nechutí jsem se za ním vydal a pokračoval jsem dál do bytu rovnou ke gauči, kde jsem měl v plánu se natáhnout, ale v tom mi bránila jedna věc. Tedy spíš osoba.
„Co ten tu dělá?" zvolal jsem vyděšeně. Šokovaně jsem se díval na Petersonův obličej. Pěkně zbitý obličej. Ret měl natrhlý a pravé oko napuchlé.
„To jsi mu udělal ty?" otočil jsem se na Tonyho.
„Ne, já rozhodně ne," sykl Tony a Peterson jen sklopil pohled k zemi. Byl jako zpráskaný pes, tedy až do chvíle, než se začal tiše smát. „Kdo by řekl, že máš takovouhle úchylku na ženský hadry, " vesele na mě mrkl zdravým okem. Zpráskaný pes? On sotva.
.
.
.
Seděli jsme u jednoho stolu a hráli jsme karty. Nikdy by mě nenapadlo, že skončím takhle. Jako naprostý zoufalec. Neměl jsem ale kam jinam jít a za to, co se mi stalo, nese odpovědnost i Tony. Může za to. Kvůli němu, kvůli stopám, co zanechal na mém těle, jí došlo, že rozhodně nedržím celibát. Došlo jí to a skončil jsem, tak jak jsem skončil. Jako zbitý zoufalec. Jako chlap, kterého opět zbila jeho žena... Kdyby mě ovšem jen zbila...

Jediné, co mě na tom všem těsilo, byl asi ten fakt, že ten idiot, co taky z části mohl za to, co se mi stalo, byl zbitý ještě víc než já a přišel oblečený v puntíkované, nechutné sukni, která mu absolutně vůbec neslušela. Navíc jsem měl opět to potěšení vidět jeho penis a k tomu i zadek. Samozřejmě jsem to nezapomněl okomentovat, taky hlavně z důvodu, že měl na tom kulatém zadku napsáno černým fixem dost vyzívavý nápis, obsahující i maličký ceník. A pak, kdo tu ze sebe dělá děvku, co?