Milenec mé ženy - Pozastaveno

18. Princ na bílém koni

„Ahoj, "usmál jsem se a vstoupil jsem do domu. Marie vypadala překvapeně, ale brzy její překvapený výraz nahradil drobný úsměv.
„Co ty tady děláš? Myslela jsem, že jsme spolu skončili. " Překvapeně jsem zamrkal. „Právě to jsem chtěl probrat, nebyl jsem si totiž jistý jestli to tak je."
Nakonec kývla hlavou a vpustila mne do domu.
„Manžela tu nemáš? Má tu přece auto," zajímal jsem se, když jsem ji následoval do vnitra domu po točitých schodech, kde mi mimoděk dávala na obdiv své pozadí.
„Poté, co udělal tu věc, tak se sbalil a zmizel. Nevím, kde je, ale určitě se zase vrátí." Bylo dlouhé ticho, než jsem se odhodlal promluvit.
„Udělal co?" zle se ušklíbla a otevřela dveře do obývacího pokoje.
„Přišel zase opilý, "teatrálně rozhodila rukama a já jen sledoval jak se její tvář křiví a z očí se začínají valit slzy. „Zase mě udeřil a pak," zhluboka se nadechla. „Nechci o tom mluvit," zašeptala nakonec a posadila se na kraj gauče, já usedl hned vedle ní.
„Marie, "pronesl jsem opatrně a objal jsem její křehké tělo.
„Taky jsi mi ublížil," zašeptala a já ji jen dál hladil po bocích. „Omlouvám se, " odpověděl jsem jí snad až automaticky.
„Myslím, že bude nejlepší, když už se nebudeme stýkat, nechci tě zatahovat do svých problémů. Musím to vyřešit sama. " Pohladila mne po tváři. Já chápavě přikývl.
„Kdyby jsem si vše vyřešila hned, nemusela bych tě ztratit." Její rty se opatrně otřely o ty mé.
„Myslel jsem... " umlčela mne položením prstu na mé rty.
„Shhh," pošeptala a opět mne políbila. „Tohle je naše poslední dostaveníčko, co ty na to?" Rozhodnutí, co bych měl udělat mi zabralo zhruba tři sekundy.
Jediným pohybem jsem ji dostal pod sebe a svými rty jsem poškádlil kůži na jejích krku. Spokojeně zavrněla a nohy mi obmotala kolem pasu.

Brzy se již naše oblečení povalovalo po zemi a mé ruce pečlivě zkoumaly její tělo. Mokrými polibky jsem postupoval od jejího krku, přes prsa až po podbřišek a ještě níž.
S hlasitým stenem mi zapletla prsty do vlasů a začala za ně tahat. Nevadilo mi to. Než jsem se odtáhl, dopřál jsem jí ještě kousnutí do stehna.

Byla krásná. Tak krásná a tak zkažená. Jak něco tak krásného mohlo tak dokonale lhát? Tyto myšlenky se mi míhaly hlavou mezitím, co mé tělo činilo rychlý a opakující se pohyb. Nepraštil ji. Neměla ani jednu modřinu a přiznala, že ten večer dorazil domů. Co když ale... Co když v tom je stále nevinně? Třeba ji skutečně uhodil. Marie je přeci tak milá a dobrosrdečná, nemohla být zlá. Se slastným stenem jsem se zhroutil vedle ní. Zhluboka jsem oddechoval a má ruka ji automaticky odhrnula vlasy z tváře. Usmívala se a rty měla spokojeně pootevřené. Nedalo mi to a obkreslil jsem palcem linii jejích rtů.

„Řekni, co ti udělal? " natiskl jsem ji víc na sebe. Ona, zhluboka se nadechujíc, se nadzvedla a posadila se. Pohledem jsem chvilku hypnotizoval její prsa než jsem se zadíval na její tvář.
„Znásilnil mě."
Mlčky jsem na ni hleděl, ale koutky úst mi začaly cukat vzhůru.
„Co? " vypadlo ze mě neinteligentně.
„Slyšel jsi, ne? " zase vzlykla a já ji objal. Neuklidňoval jsem ji, měl jsem dost práce s tím, abych se nahlas nerozesmál.

„Tak kdo to je?" naléhal jsem, ale on mě ignoroval. Po zaváhání hovor přijal. Mně si nevšímal. Opřel jsem se o zeď a pozorně jsem sledoval, jak ode mne odchází do bezpečné vzdálenosti, abych náhodou nic neslyšel. Naštvaně jsem hypnotizoval zeď před sebou. Když se nevracel ani po dalších deseti minutách a vesele se dál vybavoval, tak jsem se jednoduše otočil na patě a rozešel jsem se pryč. Když jsem zašel za roh, tak jsem se opět opřel o stěnu, snad v naději, že se tu brzy objeví s omluvou na jazyku. To se ale nestalo. Všude byl klid a já to nakonec vzdal. Nikdy jsem nebyl moc trpělivý a on mě skutečně rozčílil. Chtěl jsem jít domů, ale pak mi došlo, že nevím kudy. Tlumeně jsem zaklel a pokoušel jsem se zorientovat podle dopravních značek. Marně. Můj orientační smysl byl strašlivý. Zoufale jsem se proplétal ulicemi ve snaze nalézt nějaký záchytný bod. Začal jsem pomalu panikařit. Netušil jsem, kde jsem, neměl jsem u sebe peníze ani telefon. Byl jsem slušně řečeno v prdeli.

„Hej, brouku! " ozvalo mi za ramenem a já instinktivně zrychlil. „Kam spěcháš, brouku!?" hlasy se blížily a já se nakonec rozhodl otočit a čelit svým pronásledovatelům. Byli to jacísi opilí mladíci.
„Ty jsi chlap? " ozval se překvapeně jeden a ten další si zklamaně povzdechl.
„Přísahal bych, že tu byla před chvilou ženská. " Než jsem stačil cokoliv říct, tak mě kdosi strčil ke stěně, až jsem bolestí zaskučel.
„Hele, už je zas jak holka. " Obličejem jsem byl natisklý na špinavé stěně a právě se mě asi chystala znásilnit partička nadržených puberťáků. No, není to šťastný den?

„Dominiku!" roznesl se ulicí hlasitý výkřik a já naposledy kopnul do bezvládného těla. Z nosu se mi valila krev a klouby jsem měl též od krve. Hrdě a spokojeně jsem se usmíval. Byl jsem hrdý sám na sebe. Pořád se ještě dovedu bránit.

„Proč jsi odešel!? A co se stalo? " byl samá otázka a já se zmohl jen na protočení očima.
„Nejsem tvoje manželka, abych čekal na to, až si vyřídíš telefon a poctíš mě svou pozorností," štěkl jsem na něj naštvaně.
„Tak proč jsi nešel domů? " zeptal se zoufale a nechápavě. Na to jsem jaksi neměl odpověď. Kdybych mu řekl pravdu, propadl bych se hanbou. Místo toho jsem se sehl a sebral jsem peněženku jednoho z těch idiotů. Vybral jsem si peníze a poté jsem se na Tonyho zaculil. „Zvu tě na pizzu, co ty na to? "
S povzdechem mě chytil a vyhoupl si mě do náruče.
„Na co si to kurva hraješ?" opět jsem zvýšil hlas, ale oči se mi unaveně zavíraly.
„Na tvého prince na bílém koni, má drahá princezno, " pronesl posměšně. Neubránil jsem se úsměvu.
„Jenže problém je v tom, že tvá princezna má ptáka. Sakra velkýho ptáka, můj princi. "