Milenec mé ženy - Pozastaveno

1. V mileneckém objetí

„Budeš muset jít, za chvíli je tu, " pošeptala mi do ucha a natáhla svou jemnou ruku k modré, krajkované podprsence, kterou následně uchopila do rukou. Bez zaváhání jsem jí podprsenku z rukou vzal a s úsměškem jsem s ní zatočil na jednom prstu. Protočila očima a jako hbitá šelma se vrhla po tom kousku oblečení. Postel zaskřípala a oba dva jsme se naráz rozesmáli. Pevně jsem ji chytil kolem boků a opět jsem ji políbil jako už tolikrát za tohle odpoledne. Její černé vlasy mě lechtaly na zádech a v jejích zelených očích jsem se ztrácel jako poutník na nekonečné cestě.
Marie. Nádherné jméno pro nádhernou ženu. Její hebká pokožka se otírala o tu mou, byl jsem jako v opojení.
„Doopravdy už musíš jít, " pošeptala lítostivě a já se s povzdechem zvednul. „Kdy mu o nás řekneš?" Odhodlal jsem opět nadhodit ono citlivé téma. Dopla mi poslední knoflík košile. „Až přijde ten správný čas, " řekla tiše a slabě se na mě usmála. „To říkáš pořád," zavrčel jsem a rychle jsem si natáhl kalhoty. „Věděl jsi, do čeho jdeš," pronesla klidně, až lítostivě. Prohrábl jsem si vlasy.
„Jenže jsem netušil, že se do tebe zamiluju," nahnul jsem se k ní pro polibek. „Nevěděl?" zasmála se se zvedlým obočím a našpulila rty. „Kdo by to tušil, že v té kavárně potkám takovou kouzelnou ženu, jako jsi ty. " Znovu jsem jí zvedl do náruče, ona vyjekla a obmotala mi kolem boků hubené nohy. „Však jsi na mě zíral jak na kus dortu," zavrněla mi do ucha. „Toho nejsladšího, " opravil jsem ji. Opřela si své čelo o to moje a koukala mi do očí. „Už teda půjdu," rychle jsem ji ještě po chvilce ticha políbil na tvář. Přikývla a já se vykradl z pokoje ven.
Šel jsem známou cestou, kterou jsem chodil už tolikrát. Dlouhou chodbou rovně, po schodech dolů a velkými dveřmi ven. Toho honosného nábytku, obrazů, soch. Už mi to ani nepřišlo nikterak výjimečné. Jen pozlátko, nic osobního zde nebylo. Obrovskou vilu jsem opustil právě včas. Šel jsem po chodníku, když mě minulo luxusní auto. Manžel Marie.
Nikdy jsem se s tím mužem nesetkal osobně, ani nevím jak vypadá, nevím ani jeho jméno. Vím jen, že nemá šťastné manželství. Vím, že je uzavřený, tichý a nekontaktní. Muž, který se raději zavře v knihovně než, aby byl se svou ženou a když už s ní je, nebojí se na ni vztáhnout ruku. A právě proto jsem se stal milencem jeho krásné ženy. Jeho krásné a osamělé ženy. Setkali jsme se v kavárně. Já si tam vzal svou práci a ona tam byla s kamarádkami. Bylo to, jako by do nás udeřil blesk. Láska na první pohled? Nemohl jsem se rozhodnout. V mé hlavě však byla jedna jasná myšlenka. Ona bude má. Posléze mi Marie prozradila, že to měla naprosto stejné. Navzájem jsme po sobě toužili a tak jsme to udělali. Ani jeden jsme toho nelitovali, nevyužila mě. Ještě než jsme se spolu pomilovali, prozradila mi, že je vdaná. Nešťastně vdaná. To rozhodlo. Porušil jsem tedy všechny své zásady a začal jsem si s vdanou ženou. Na to jsem porušil další zásadu. Zamiloval jsem se do ní. Chci, aby se rozvedla, chci s ní žít, chci si ji vzít, chci s ní založit rodinu. Ona však stále váhá. Stále se nedokáže přinutit, aby opustila svého manžela. Nerozumím tomu, proč nechce? Nedávám jí snad dost? Dávám jí vše, co mám. Třeba jí vyhrožuje, třeba se ho bojí. Třeba je to všechno jinak než se zdá. I tak si ale myslím, že ji bije. Už několikrát jsem viděl její modřiny. Pokaždé ve mně vzplála nenávist a vztek k tomu proradnému muži.
Konečně jsem dorazil domů. Zítra mám důležitou schůzku s obchodním partnerem, chci jej přesvědčit, aby uzavřel důležitou smlouvu, která by byla velmi, velmi výhodná pro oba.

„Jsi doma, " ozval se tichý hlas a já se otřásl hnusem. „A ty jako vždy též," usmál jsem se chabě a zamířil jsem do své pracovny. „Kam to jdeš!? " rozkřikla se. Stála ve dveřích. Na sobě měla červený župan a vlasy rozchuchané. „Jdu do své pracovny, tak jako každý večer. Už by sis to mohla zapamatovat. " V rychlosti se ke mně rozešla a já rychle couvl. „Bojíš se mě, drahý? " Její rty byly zkřiveny do zlého úsměvu. „Takové milé a bezbranné ženy? " Pohladil jsem ji po tváři. Tak krásná skořápka a při tom je vevnitř naprosto prohnilá. Rozesmála se zvonivým smíchem a též mi přejela prsty po tváři. „Kdyby jsi přišel dřív, mohl jsi se potkat s mým milencem. " Byla jako had. Slizká a jedovatá. Zmije. Zmije, kterou jsem si naivně vzal v domnění, že se jedná o roztomilého králíčka. „Nemám potřebu se setkávat s tvými milenci, kterého chudáka oblbuješ nyní?" zazubil jsem se na ni. Ona se uchichtla. „Je náhodou moc milý, hezký, vysoký a svalnatý. "
„A taky bohatý, pravda? " skočil jsem jí do řeči. Jen nevinně zamrkala očima. „Ne tolik jako ty," namotala si pramen vlasů na prst. „Ach ano, na to jsem zapomněl. Jaké štěstí, že má závěť odkazuje veškerý majetek mé sestře v Austrálii," pronesl jsem ironicky. Pevně mi sevřela ruku a já v sobě zadusil bolestné syknutí. „Přesně tak, navíc je to takto pohodlnější, pravda, drahý?"
„Jistě, drahá, " zatrilkoval jsem a vytrhl jsem se jí. Byli jsme stejně vysocí a tak má situace byla ještě ponižující. Rychle jsem se schoval do své pracovny. Zámek po otočení klíčem cvakl. Jediného útočiště, které mi zbylo.
Usadil jsem se do křesla a mlčky jsem si nalil víno do křišťálové sklenice. Pohled mi spočinul na fotografii, kde jsem já a moji již zesnulí rodiče. Stále nechápu, proč jsem tehdy neposlechl slova své moudré maminky. Nikdy se jí ta žena nelíbila. Od prvního momentu, kdy jsem si ji přivedl domů. Už ve svých dvaceti pěti letech byla dvakrát vdovou a já se měl stát jejím třetím manželem. Krásná a nevinná Marie. Anděl seslán z nebes. Její první manžel ji bil a tak se rozvedli. Další den se oběsil, u soudu, jak jsem se později dozvěděl, dostala všechen majetek. Kdybych tehdy pátral víc, mohlo to být všechno jinak. Nemusel bych uvíznout v tomto začarovaném kruhu. Druhý manžel dopadl naprosto stejně. Jen chudák, zemřel kvůli dopravní nehodě. Též ji bil, též ji zanedbával a ona opět nalezla útěchu v milenecké náruči. Tentokrát v té mojí.
Usrkl jsem ze sklenice. Jsme na ostří nože, oba balancujeme a opíráme se o sebe. Nemohu se s ní rozvést, obvinila by mě z domácího násilí a dalších nechutností. Ona mě zase ale nemůže zabít. Nedostala by ani cent z mého majetku. Jsme na hraně ostří a já jen čekám, kdy mě strčí do propasti. Nebo to udělá její milenec, aby ochránil nebohou ženu před násilím? Nebo mě budou mučit, tak dlouho dokud nepřepíšu závěť? Udělal by to pro ni? Ano, udělal. I já tehdy podlehl jejímu kouzlu a chystal jsem se k vraždě jejího muže, který mé milované ubližoval. Ona však byla rychlejší a auto s přeřízlými brzdami nešlo zastavit.
Pozvedl jsem sklenici k přípitku. Na mou milovanou Marii. Na mou ženu. Na mou černou vdovu.

💠Vítám vás u svého nového příběhu, doufám, že se vám bude líbit. Budu ráda za každý ohlas. Sama netuším, co se z toho vyvine, snad něco smysluplného. 😅
💠Kapitoly budou vycházet alespoň jednou týdně o víkendu.