Po Namjoonově otázce se všechny pohledy přemístili na mě. Na chvíli jsem zavřel oči a hlasitě vydechl. Nejspíš byl správný čas jim říct pravdu o všem, co nevědí nebo nechápou.
,,Všechno to začalo když jsem byl malý. Jednou jsem omdlel a upadl do kómatu. Nikdo nevěděl co mi je nebo proč se mi to stalo. Když jsem se potom probudil nad hlavami rodičů jsem viděl čísla a stejně tak i u jiných lidí. V tu dobu jsem nevěděl co to znamená, ale pak mamka onemocněla. Když jsem potom byli za ní v nemocnici, její čísla se zmenšovala hrozně rychle. Umřela a já pochopil, že vidím čas. Pak jsem potkal vás a slíbil si, že už nenechám umřít nikoho na kom mi záleží." Dokončil jsem svůj dlouhý monolog a pohledem přejel ostatní. Všichni byli překvapení.
,,To musí být super! Mohl bys být jako superhrdina nebo tak něco." Vykřikl radostně Hobi. Záporně jsem pokýval hlavou.
,,Ne Hobi, bylo to pro mě jako prokletí."
,,Bylo?" Zeptal se Joon.
,,Když jsem byl v nemocnici, musel jsem si vybrat. Nakonec jsem se rozhodl vrátit, ale o tu schopnost jsem přišel." Sklopil jsem pohled k zemi a zvedl ho až tehdy, když se někdo dotkl mé ruky.
,,Ani nevíš jak jsem rád, že ses rozhodl vrátit." Jungkook se usmál a položil si hlavu na moje rameno. Tak přeci jen to bylo dobré rozhodnutí.
***
Aloha
Tuhle část bych ráda věnovala ANythinGEL a vřele vám doporučuji její příběhy.😁 I love you all my sweethearts.❤❤❤
-dadinkaz
