KARMA

Part 1~Good day

Prosím přečti si aspoň prvních 5 dílů, začátky jsou vždy divné... :) xx

Je normální nedělní den. Jako vždy se vracím z nějakého klubu, dnes docela blízkého od mého domu. Dá se říct, že tohle je můj rituál.

Pondělí až pátek škola nebo praxe, sobota a neděle veřírky a alkohol. Co jiného dělat, když dokončujete střední? Má nejlepší kamarádka Sky měla oslavu svých narozenin a teď tu jako nějaká pouliční děvka jdu domu.

Rychlými kroky obcházím všechny ty bloky. Proč musím žít v tak klidné čtvrti Londýna? Všude o tomhle městu píšou, jak je rušné a tak, nu, ale jak vidím já, na ulici nikdo není..

Jak naivní...

Báli by jste se? Protože já jo. Teda já se bojím. Bez mobilu je to ještě horší.

Proč já blbá jsem ho namáčela do koktejlu? Vůbec nevím co mě to napadlo..Sky měla pravdu, radši jsem ho měla vypít. Kdybych měla své zlatíčko hezky bych si zavolala taxíka.

Z mých krásných myšlenek mě vyruší něčí výkřik. Takový ten bolestivý jako kdyby vás někdo mlátil, ne ten...No.

Nachvíli jsem se zastavila a poslouchala.

Ticho.

Nic.

Pomalu se rozejdu, přičemž mám nastražené uši. Prudce se zastavím, když opět zaznamenávám tlumený křik. Rozhlédnu se a co nevidím. V temnější uličce se někdo pral. Teda, spíš někoho bili. Co je to za blbost, když jste v přesile?

Jeden z těch chlapíků odstoupí,načež přimhouřím a spatřím kudrnatou hlavu kásející se na studenou zem. Neznámý si odplivnea podle bolestivé grimasy  usoudím, že to asi není dvakrát pohodlné.

Všichni se začali smát a pokračovali v mlácení. Nevím co mě to napadlo, ale hned jak se opět ozval jeho bolestný výkřik, neváhala jsem a rozeběhla se k nim. Nevím kde se ten můj adrenalin vzal, ale jsem rozhodnuta nebohému klukovi pomoci.

Emily, Emily, ty seš tak pitomá! Sama se tu bojíš a teď jdeš pomoc nějakýmu chudákovi. Ano, mé jméno je Emily jestli neskončím jako placka.

"Ale, ale, kdo pak jsi kočičko?"-zasměje se jeden z přesily. Jde z něho strach.

"Nechte ho."-ignoruju ho a dále stojím před kudrnáčem, čímž ho chráním před dalším násilím.

Úlevně vydechnu doteď zadržený vzduch v mých plic, když zaregistruju jeho pokyn ostatním, že mohou jít. Chvilku jen stojím a vydechuju. Nebylo to až zas tak špatné..

Poté mi došlo že tu leží ještě on.

"J-jsi v pořádku??"-zeptám se a opatrně si k němu přikleknu. Lehce zavrtí hlavou. Ani se mu nedivím. Musím se kousnout do vnitřní tváře abych se nepozvracela z pohledu na jeho zkravavenou tvář.

Co s ním teď? Vždyť nemám ani telefon! Nemocnice je asi 10 kiláků odtud, to dám pěšky...

Tak to určitě Emily...

"Vezmeš mě domů prosím?"-zašeptá a tak mě vytrhne z přemýšlení kam s ním.

No, asi mi nic nezbývá..

"Můžeš se zvednout? Pojď, podepři se o mě."-pobídnu ho.

Přikývne a začne se s mou pomocí zvedat.

###

"Teď zatoč do leva. 3 barák. Jsme tu. Klíče mám v kapse."-vydechne.

Cesta trvala zhruba jen 5 minut.