KARMA

Part 1~Something change

Song: Story of my life

Naděje, naivita, naštvanost, pláč a smutek.

Troska. Úplná troska. Vrátí se ještě někdy? Doopravdy jsem na tom tak zle?

Každý den, hodina, minuta i vteřina  končí jen u něho. Každá věc mi ho připomíná, moje mysl je ponořená jen a jen myšlenkami, kde by asi mohl být. A vůbec, existuje? Svět je tak nespravedlivý.

Kdy mi štěstí přeje? Nikdy. Kdo říkal že se sny plní? Od kdy? Nemůžu čekat věčnost. Nestačí téměř dva roky? Bůh si ze mě snad musí dělat srandu. Jak ráda bych zůstala v tom snu, a nikdy se neprobudila. I kdyby byl gay, chtěla bych ho tu mít, jako kamaráda, jako člověka. Bohužel se rozplynul. Všechno je tak smutné a líné bez něho. Vidíš, i teď na něho myslím. Myslím že se z toho nedostanu jestli se brzy neobjeví. Ahh

Zním tak divně, ne? Patřím snad do blázince? To je můj osud? Věříš v osudy?

Zaklapla jsem svůj deník. Konečky prstů přejíždím po černé desce drobné knížečky. Tohle je to, co mě ještě zachraňuje a drží mě nad vodou.

Studený povrch chladí mou rozpálenou kůži a užívám si toho nekonečného ticha. Všechno mě opustilo, včetně mých kamarádů či blízkých. Jako kdyby mi to někdo oplácel. Udělala jsem snad něco? Ne. Tak proč ke mě osud nemůže být milejší? Pohodlněji jsem se zabořila do křesla a více na sebe přitiskla bílý svetr. Začíná zima. Unaveně jsem zavřela oči a dále mlčela, jako celý ten rok. Nemluvím jestli nemusím. Na co, že? Uběhlo pár minut, než jsem oči znova otevřela. Nic. Bojím se, že se už neobjeví. Předemnou je jen listopadový Londýn. Ulice přeplněné a silnice totéž. Lidé se usmívají a podle toho všeho jim je jedno že vůbec prší. Mají se dobře? Já teda určitě ne. Bez poloviny srdce nejste nikdy spokojeni. Nikdy.

Do své tašky nastrkám deník i s propiskou a bez duše odcházím. Jako každý den. Stále je ve mě malý plamínek naděje, že se jednoho dne najednou objeví tady v kavárně,  dá si vanilkové latté a sedne si naproti mě. Nic se podobného nestalo a já opět marním čas, jako celý ten rok a půl. Je mi to jedno. Ruce si přeložím na hrudi a se sklopenou hlavou a totálně vyčerpaná jdu po chodníku. Svými těly lidé do mě vráží, i tak dále jdu a nevšímám si světa. Je to tak deprimované. Deštivý Londýn, smutné písničky v uších a vzpomínky v tašce, ukryta v knize. Tuhle cestu znám tak moc dobře.

Právě se nacházím před školou. Před Willowskou střední. Vzpomínky jsou zpět. Studenti z ní odchází a já stále stojím opodál. Kdyby teď vyšel. Kdyby se teď předemnou vynořil. Jen kdyby...

Otočím se a odcházím. Nevyšel. Je to tak naivní. Sama jsem už na vysoké, proč by on vycházel ze střední když údajně byl v nejvyšším ročníku, jako já?

Jdu dále. Svůj zajisté bledý obličej skrývám pod zničenné vlasy a je mi úplně jedno že vypadám jak zombie.

Chodník mám oskenovaný jak vzpomínky na sen. Pamatuji si každý detail, pohyb i jeho výrazy. Pamatuji si každý můj pocit a vteřinu, ve snu. Vím, že tohle není normální, ale nechápete mě. Nikdo mě nechápe. A tak se to i projevilo u ostatních, u těch nejbližších. Nejenže si o mě myslí že jsem blázen, ale nemají ke mě žádný pochopení. Ryan se semnou rozešel. Ani se mu nedivím, jaké to asi je chodit s mrtvolou? Rodiče se chovají, jako kdyby se nic nestalo a já je nikdy nežádala o pomoc. Máma čím déle tím více semnou ztrácí trpělivost, a ani se nebudu divit až me dá do blázince. Na vysokou jsem se dostala jakž tak, kdybych nepodplatila učitele, nebyla bych tam. Poslední ročník na střední jsem málem neudělala, nebýt Sky, skončila bych. To ona jediná mě snad chápe. Vždy vyslechla a nesoudila mě. Děkuju ji za to vše.

Druhý rok na univerzitě je jako peklo. Třída i učení nezná meze a já makám. Přitom na něj čekám. Vše by mi vysvetlil, poté bychom někam zašli. Teď bychom tu mohli být spolu a já bych se nemusela potápět ve svých myšlenkách.

Zkusila jsem snad všechny způsoby. Jít o tři bloky dál, nikdo tam jménem Styles nebydlí. Na Facebooku se nikdo jako Harry Nuggett Styles nejmenuje a na Willowské nikdo takový není.

Nikdo.

Starbucks vedle jeho školy nenavštevuje a žádnou kudrnatou hlavu na ulici jsem nezahlédla.

Kdo by sakra mohl nosit ty úzké černé džíny all day all night?

Kdo by byl tak milý? Kdo by si semnou nechal udělat společné tetování? Kdo by se nechal cizím člověkem večer odvést domu? Kdo by byl tak dokonalý?

Oči mám totálně suché. Jako kdyby se vyčerpali všechny slzy.

Všechny otázky nejsou zodpovězeny a já se dále trápím. Před půl rokem jsem na tom byla ještě hůř. Byla jsem tak zvyklá na opuchlé oči a ticho, že když jsem vyšla ven......

V jednu chvili mám pocit, že se zhroutím, v jinou chvíli chci někomu rozbít hlavu. Nejlépe sobě.

Neudělala bych to. Přece čekám na něho. Určitě jednoho dne přijde. Veřím v tom.

Oh, 1.díl :3 Vím že je to krátké, ale chtěla jsem aspoň něco přidat!

btw. kdo se těší na Steal My Girl? Už zejtra! <3

Annie x