KARMA

Part 13~Reality

Omlouvám se za zpoždění, ale prostě I haven't got any time:/:d  Furt jen čtu nebo hledám informace ohledně středních škol..
Pěkné čtení! <3

Najednou vše utichlo. Dechy lidí v pokoji byli nepravidelné a nikdo neopovážil se pohnout či promluvit. Najednou přístroj na pravé straně dívky zabzučel, přičemž se její hrudník zvedl, poté opět klesl.

"Emily?"-vykřikne matka. Při oslovení jejího jména se ji konečně víčka rozlepí. Ryan se neudrží a padá k zemi v bezvědomí.

"Emily!"-vykřikne otec a chytne drobnou ruku. Doktor, probraný ze šoku zavolá své sestřičky, přičemž ji s malou baterkou prohlédne oči. Přiběhlé dívky začnou zvedat Ryana.

"Ne toho chlapce nechte tady slečna se probudila!"-na povel sestřičky Ryana pustí, který se žuchnutím opět padá k zemi. Ach ta gravitace..

Doktor by je napomenul, že se s lidma takto nevychází, ale je moc šokovaný, aby něco namítl.

Emily's PoV

"Emily.."-slyším zoufalý hlas. Čí to sakra je!?
Kdo to je?-ptám se.

"Čeká na tebe Harry.."-nevím co se stalo, ale musela jsem zatajit dech při uslyšení toho jména. Doopravdy? Vážně tam na mě někde venku čeká? Ale jak se mám dostat opět do reality? Proč necítím tělo? Najednou jako kdyby se mě zmocnila bolest a já začala cítit konečky prstů. Mám pocit, jako kdyby mi začala opět proudit krev..

Zkusím jima pohnout.
Jde to.

Zašeptám si a dále čekám, než se moje ostatní končetiny oživí.

Skvělý, ale i bolestivý pocit..

V momentu kdy otevřu oči zaznamenám padající tělo přičemž se leknu a celá postel se semnou viditelně otřese.

"Holy shit!"-zní má první slova.

"Holka, zlatíčko, jak se cítíš?"-optává se mě mamka.

"Mami-uhh-dobrý"-snažím se se ubránit před nával pusinek.

"Jen..-zývnu si-Chci spát"-protřu si oči a znova si teď už pohodlněji lehnu.

"Vždyť si nepřetržitě spala celý 2 týdny!"-objeví se odněkud ze zdola Ryan a s pomocí mého táty se vydrápe nahoru.

"No jasně ty srando"-zamumlám do polštáře, načež si pokrývku přitáhnu víc k bradě.

"Nemůžete teď usnout, musíme vám udělat testy a..."

"Můžu teď usnout."

"Dobře."-povzdychne si zoufalý doktor a já se pousměju. Dlouho nevydržím mít zavřený oči a zeptám se.

"Počkej!"-vyjeknu, možná moc hlasitě a sednu si, když nepostřehnu své rodiče ani doktora v místnosti.

"Někdo tu říkal o Harrym..KDE JE HARRY!? HARRY!?"-zmateně se kolem sebe ohlížím zda tu nestojí. Nikde není.

"Nevím kde je, ale když si 'spala', tak tu byl vážně každý den.."-zamumlá Ryan a sedne si na bílou plastovou židličku.

"Ale já ho chci vidět.."-zašeptám a vyháním slzy.

"Jdu ho najít, dobře?"-povzdychne si a opět si stoupne.

"Jsi nejlepší"-slabě se zasměju.

"Až po Harrym..Předpokládám"

"Samozřejmě."
###

Nikdy bych neřekla, že spaní a nic nedělaní je taková nuda. Člověk se nemůže ani pohnout nebo si dát něco lepšího než tu sračku, která se snaží připomínat polévku. Nene, tady Emily neoblafnou..

Právě tu sedím/ležím a prohlížím si tuto místnost. Vlevo skleněné dveře, bílý stolek a kolem něho vílé plastové židličky, předemnou velké okno s římskými záclony a čistým vyhledem na ranní Londýn. Sice přes ten strom skoro nic nevidím, ale to není podstatné..

V pravo tu mám velkou bílou skřín a..a to je asi všechno. Všechno je to tu až nechutně bílé..Kouknu se, jestli někdo náhodou nejde a když nikoho neuvidím ve dveřích, popadnu skleničku z nočního stolku a trochu se napiju. Moje ústa sice stále smrdí jak otevřený hrob, ale trochu vody neuškodí. Když před sebe roztáhnu ruce abych se protáhla, všimnu si něčeho tmavého a malého na levém zápěstí. Zamračím se a ruku si více přiblížím k očím.

Klíček?

Prstem projedu po kůži a dále zkoumám drobný tvar. On tu byl a dotýkal se mě? Pane bože! I když to nepostřehnu, usmívám se. Je to hezký vědět, že tu někdo koho nadevše zbožňujete byl a dotýkal se vás. Ruce si strčím pod deku a více se zachumlám, přičemž pocítím poletování v břiše. Teda doufám, že to jsou ti motýlci, můj kufr salta umí dobře.

Ve chvíli kdy chci opět usnout, uslyším dutý náraz na stěnu. Otočím se směrem ke dveřím a po chvíli spatřím kudrnatou hlavu a potetovaný paže, jak se mačkají na sklo. Znechuceně se zašklebím. Jejich tlumené hlasy se navzájem přerušovávají a já mám sto chutí tam jít a srovnat je.

Když se dveře konečně otevřou, do místnosti 'vejde' Ryan a.....

"Harry?"-zašeptám. Vsadím se, že veškerá barva v mém obličeji se vytratila.

"Emily!"-přiřítí se k nemocniční posteli a jakžtak mě obejme. No, docela jsem zaskočená. Ještě před chvílí jsem se s ním seznámila na letišti.

Okem se podívám na Ryana, načež mu pusou naznačím děkuji.

"Ten debil byl v baru a opíjel se tam. Najednou je střízlivý!"-vyjekne nechápavě Ryan a opět se posadí na bílou plastovou židličku. Harry jen pokrčí rameny, přičemž mě pustí a já se konečně nadechnu.

"J-já..No..Asi bych ti měla vysvětlit proč.."

"Proč si mě zastavila na letišti? Neboj, já všechno vím, možná zním fakt debilně, ale Ryan mi vše stačil vysvětlit"-zvedne svůj koutek rtů. Bože

"Co?"-nechápavě nadzvednu obočí a pohodlněji se posadím do tureckého sedu. Sice mě celé tělo bolí, ale stojí to za to. Harry si sedne na mou postel vedle mých noh.

"Prostě jsem mu místo tebe všechno povyprávěl. Teda jen to, co si mi říkala.."-pokrčí rameny a zvedne se.

"Už půjdu, nespal jsem snad 2 dny..Emily jsem rád, že ses probudila a ty..-ukáže na Harryho- postarej se o ní."-zasměje se, přičemž mi dá pusu na čelo.

"Přijdeš zejtra?"-zeptám se ještě, než odejde a jeho kývnutí beru jako ano.

Ve chvíli kdy se dveře s cvaknutím zavřou, můj žaludek udělá pár kotrmelců, když si uvědomí, že jsem nyní v jednom prostoru, s tou nejúžasnější a zároveň nejdebilnější osobou na světě.

"Tak...Jak ti je?"-optá se snažíc naváet konverzaci, přičemž mi položí jeho ruku na koleno.
Pane bože
1 vrstva!

"Ani se neptej, radši mi pověz něco o sobě."-usměju se a více se k němu nakloním. Hlavu si opřu o dlaňe a pozoruji jeho perfektní tvář.

Zdá se mi, jako kdybychom se znali už léta, což se dá říct, jelikož s ním se moje sebevědomí nebojí..

Jako že jestli tu nebude aspoň 50 votes tak jako bude sad end jako!:D

Annie x