Divný pocit

Den dvanáctý

V noci jsem se probudila ve 3 ráno. Přesně jak jsem si nastavovala budík. Šla jsem opatrně ke dveřím abych nevzbidila Samie a zavřela za sebou. Vyšla jsem ven směrem k Filipovýmu domu. Zavolala jsem mu že jsem tady a on vyšel ze dveří. ,,Můžeme?" Zeptal se. ,,Jo můžeme." Vešli jsme do našeho domu a já si vzala do ruky bezpečnostní kameru a podívala se na záznam. ,,Co tu dělají ty baterky?" Zeptal se Filip. ,,Psst!" Okřikla jsem ho. Přetáčela jsem záběr a upřeně tam koukala na ty baterky. Najednou se v tý kameře začala jedna hýbat. Jezdila okolo. Padala...jakoby byla živá. Poté se k ní přidala i ta druhá. Jezdili pořád sem a tam, ale ta prostřední se ani nepohla.... ,,Vem tu prostřední baterku." Nařídila jsem mu a on tak udělal. Pomalu jsme šli k našemu sklepu. ,,Připravená?" Řekl a já přikývla. Chytla jsem ho za ruku a otevřela dveře. On rozsvítil baterku...jediné co jsem viděla byly pavučiny a špinavé zdi. Stiskla jsem jeho ruku pevněji a dešlápla na první schod, který hodně zavrzal. V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Myslela jsem si, že omdlím. Druhý schod. Další vrznutí. Filip opakoval moje kroky a pořád svítil baterku na to samé místo. Po chvíli asi dostal odvahu a pomalu se začal se svojí rukou, ve které držel baterku přesouvat na druhou stranu místnosti... nic...vůbec nic mi to tu nepřipomínalo. Jakobych tu byla poprvé. Zdi byly pokryté pavučinami, ale žádný popel, žádná krev, hlasy, křik, volání o pomoc, o pomoc....pomoc!....